76. oddíl Krhúti – Junák – český skaut, středisko 93 Praha, z.s.
Krhúti | Propagujte i svojí stránku
POČET NÁVŠTĚV
Celkem: 126335
Včera: 65
Dnes: 0
Průměr za poslední měsíc: 62.21
Průměr za poslední týden: 51.86
PŘIHLÁŠENÍ
Přezdívka:
Heslo:
registrace
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVNÍCI
sutr (před 45 dny 18:51:28)
Šutr2 (před 340 dny 20:42:50)
Pepa (před 642 dny 15:32:57)
Pepa (před 651 dny 14:54:37)
Milan (před 665 dny 22:32:00)
Pepa (před 677 dny 16:14:12)
Pepa (před 765 dny 17:42:54)
Pepa (před 796 dny 16:09:01)
Hlína (před 816 dny 09:22:58)
Čonkin (před 915 dny 16:39:57)
další...
PODÍVEJTE SE TAKÉ...
zápis do kroniky

420 Pochod drsných mužů

výpravový lístek

Na letošní Pochod drsných mužů jsme vyrazili po několika letech opět do Havlíčkova Brodu. Zdejší Skautský klub je totiž dost velký na to, abychom se tam vešli i v počtu 44 lidí. Trasu směřujeme letos pod Lipnici, do lesů, v nichž jako šestnáctiletý skaut tábořil v roce 1916 Jiří Wolker. Tábořil tam pod vedením Antonína Benjamina Svojsíka 41 dní a psal si podrobný deník, cenný pro nás jako zpráva o tom, jak vypadal skauting před skoro sto lety. Dozvídáme se, jaké hry tehdy hráli, jak probíhala stavba tábora, jak vypadaly tehdejší skautské zkoušky. Zjišťujeme, že se vlastně tak moc za sto let nezměnilo. Táborová kamna ročník 1916 vypadají stejně jako ta naše. Sirka připravil jednu z her přesně podle popisu v deníku a myslím, že jste si ji zahráli se stejným nadšením jako oni tenkrát.

Deník ale vypovídá ještě o jedné věci a tato výpověď je pro mě cennější a více mne vede k přemýšlení. Z textu deníku totiž pochopíme nejen, jak vypadal tehdejší skauting, ale vidíme také, jací byli tehdejší skauti. Tady se znovu zamýšlím nad tím, co to vlastně znamená, když někdo říká, že je skautem.

Jiřímu Wolkerovi bylo v době, kdy si psal deník, šestnáct let. Nepochybně se tedy k odjezdu na tábor rozhodl sám. Měl už dost rozumu, rozhodně to tedy nebylo tak, že ho na tábor poslali

rodiče, aby se o něj měl o prázdninách kdo postarat. Rozhodl se sám, byla to jeho volba, volba dobře uvážená a promyšlená, volba, za kterou si stál. Nepohodlí, hlad a dřinu podstupoval dobrovolně, a bylo to nepohodlí a dřina jiného kalibru, než zažíváme na táboře my. Proč to udělal? Mohl přece trávit prázdniny v klidu a pohodlí domova, na které občas v deníku vzpomíná.

První dny tehdejšího tábora byly opravdu krušné. Zima, déšť, málo jídla (byla 1. světová válka). 13. července 1916 si Jiří Wolker zapsal: „Jsem znaven a zemdlen tak, že si vyčítám, že jsem sem jel, až slzy mi vstoupily do očí. Když si tak představím ta domácí jídla, ten pohodlný stůl a vonějící mísy, zlostí jsem se zalykal.“ Přesto Jiří Wolker vytrval a neutekl do pohodlí domova.

Poslední táborový den, 18. srpna 1916, si zapsal do deníku: „Jak velice jsem se změnil od svého příchodu! Vidím se, tesknícího nováčka, rozmrzelého nezdary a strastmi. Někdy unaven vzpomínal jsem s lítostí na domov. Co však mne drželo a hnalo kupředu, byl zájem o tuto robinsonádu a má hrdost. Snesou-li to ostatní, vytrvám rovněž. Povaha má nesnese, abych stál na místě posledním.“

Chtěl totiž něco dokázat, ne jen se nechat vláčet životem, ne jen jít nejpohodlnější cestou, jít tam, kde je nejméně odporu. Pochopil, že skauting je něco víc než zábava, že skaut je člověk, kterému o něco jde. Proto v oddíle nevydrží každý. Lidé bez pevné vůle odcházejí a v oddíle zůstávají ti, kteří na to mají. Skauting není pro každého, ale jen pro ty dobré.

Takový byl Jiří Wolker a právě takové lidi v oddíle potřebujeme. Potřebujeme kluky, kteří se v oddíle neocitli omylem, ale ze své volby, kteří vydrží námahu a nepohodlí, mají pevnou vůli ze sebe něco udělat. Z takových kluků budou chlapi a ne troubové. Bez pořádných chlapů by oddíl postupně ztrácel úroveň, až by se rozplynul, zaniknul by kvůli lenosti, pohodlnosti a neschopnosti jeho členů.

Pochod drsných mužů je trochu zvláštní akce. Na ostatních výpravách hlavně hrajeme hry, blbneme, bavíme se. Tady nám jde o výkon a někdo si možná řekne: „Proč bych se namáhal?“ Pokud jste poslouchali, co vám Sirka četl a přemýšleli o tom, třeba tomu, proč jednou za rok pořádáme akci Pochod drsných mužů, teď rozumíte.

6. srpna 1916 si Jiří Wolker poznamenal do deníku: „Pan profesor (tj. Svojsík) se mi svěřil, že by chtěl, abych u nás založil skauting. Vzíti si tento úkol znamenalo by ztrátu dosti mnoha času. Snad by tím utrpěla umění, kterých se nevzdám, co budu dýchat. Dělám toto rozhodnutí po dlouhém uvážení, vědom jsa si všech překážek a nevděků, a odpověděl jsem skoro kladně.“ Vracet to, co jsem od oddílu dostal, umožnit těm mladším, aby prožili v oddíle to, co jsem mohl prožít já. To je postoj chlapa, který nezůstává nikde dlužen a nežije na cizí účet. Proto berou Tkanička s Lachtanem ty schopnější z vás na akce Rádcovské akademie, abyste se naučili vést. Tomu se říká skautská služba a heslem starších skautů čili roverů je: „Sloužím.“

Jak letošní Pochod drsných mužů probíhal? Článek píšu o týden později v sobotu, venku je o dobrých deset stupňů méně a skoro sněží. Dívám se z okna a konstatuji: Ano, s počasím jsme měli mimořádné štěstí. Slunce, 20 stupňů, modrá obloha. Páteční večer jsme strávili hrami v sále, kde spíme. Mrkaná, přesedávání v kroužku, vlak jede atd.. Sirka čte úvodní úryvky. Jdeme spát. Brzy ráno vyráží ti nejtvrdší na Nultý okruh. Zkouška pevné vůle, Nultý okruh je totiž dobrovolný bonus. Prvním vlakem do Chotěboře a pěšky zpátky do Havlíčkova Brodu. Ostatní vstávají kolem půl osmé, snídáme, hrajeme pár her než dorazí parta z Nultého okruhu.

Vlčata vycházejí pod vedením Honziny, Nány a Tkaničky na svou trasu. Hrají hry a plní Výzvy, v nichž se snaží překonat se. Výzvou je třeba zvednout těžký pařez, prolézt úzkou chodbičkou mezi kořeny, udržet se ve visu, závodit v kotrmelcích. Drsná neznačená část trasy vedla po kládě přes potok, do prudkých srázů nebo tmavým dlouhým tunýlkem, jímž tekl potok.

Velký oddíl šlape pod vedením Sirky, Ajaxe, Radka a Milana směr Okrouhlice, Lipnice a Wolkerovo tábořiště. Po cestě občas zastavujeme na hry, v Okrouhlici na nádraží svačíme na odstaveném nákladním vagonu žluté barvy. Při zastávkách Sirka čte z Wolkerova deníku. Po cestě hrajeme nepřítele, zvlášť kvalitní je na třicet uprostřed polí. Kousek za Okrouhlicí vidíme poprvé na obzoru hrad Lipnici. Ve vesnici kousek před Lipnicí doplňujeme vodu. Pán, který nám ji dává, je velmi ochotný, chválí nás a dodává, že byl taky skautem. Máme žízeň, obyčejná voda se stala cenností. Doma stačí otevřít kohoutek, tady jsme pěkných pár kilometrů vyhlíželi, jestli bude možnost se napít. Důležitá zkušenost.

Krosujeme, abychom si ušetřili stoupák na lipnické náměstí, rozcestník hlásí poslední kilometr k cíli. Jsme tu. Pomníček, lavice, obrázek Jiřího Wolkera. Sirka opět čte, krátká hra a první možnost vzdát se další účasti na Pochodu. Ti, kteří se rozhodli nepokračovat, šlapou přes Bratroňov a Krásnou Horu zpět do Okrouhlice na vlak. Jdeme v protisměru trasou, kterou šlapali v roce 1916 od vlaku na tábořiště. Jenže oni na rozdíl od nás vezli na kárách veškerý táborový materiál, místo asfaltky byla rozbahněná polní cesta, pršelo, a když dorazili k cíli, začali stavět stany. My sedneme za hodinku do vlaku a popojedeme, abychom zalezli do spacáku v suchu a teple Skaut klubu, jak se oficiálně jmenuje dům, v němž spíme.

Sirka vede ostatní také přes Bratroňov a Krásnou Horu, ale v Krásné Hoře uhýbají na Havlíčkův Brod, kam dojdou pěšky asi hodinku a půl po první skupině. Večeře, porada, poslední okruh pro ty, kteří chtějí dojít do konce. Výjezd vlakem do Přibyslavi a pěšky zpátky. Ostatní jdou spát.

Ráno balíme a jdeme relaxovat do místního bazénu, jehož specialitou je slaná voda. Trošku jsme rozproudili poklidné nedělní dopoledne, tvoříme odhadem šest sedmin až sedm osmin z celkového počtu návštěvníků bazénu. Vyzvedáváme ve Skaut klubu batohy, jdeme na nádraží. Závěrečné foto před cedulí upozorňující, že ve městě funguje kamerový systém, nový úkol do Robinsona a vzhůru na nástupiště. Ve vagonu střídáme skauty z Chotěboře, kteří vystupují, takže můžeme zaujmout jejich prázdná kupé. Za dvě hodinky budeme v Praze.

Závěrem: Jacob napsal na výpravový lístek: „Je to dálka, ale za snahu to stojí.“ A Jiří Wolker, 18. srpna 1916: „Neodejdu odtud s prázdnou. Nejen krásné vzpomínky, také tvrdší pěsti a otužilejší tělo, připravené snášeti námahy a protivenství. Táborového ducha, ducha veselých písní, zdraví a práce vezmeme všichni s sebou.“

Milan

Komentáře:

zobrazit všechny komentáře