76. oddíl Krhúti – Junák – český skaut, středisko 93 Praha, z.s.
Krhúti | Propagujte i svojí stránku
POČET NÁVŠTĚV
Celkem: 122293
Včera: 41
Dnes: 27
Průměr za poslední měsíc: 61.04
Průměr za poslední týden: 47.14
PŘIHLÁŠENÍ
Přezdívka:
Heslo:
registrace
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVNÍCI
Šutr2 (před 277 dny 20:42:50)
Pepa (před 579 dny 15:32:57)
Pepa (před 588 dny 14:54:37)
Milan (před 602 dny 22:32:00)
Pepa (před 614 dny 16:14:12)
Pepa (před 702 dny 17:42:54)
Pepa (před 733 dny 16:09:01)
Hlína (před 753 dny 09:22:58)
Čonkin (před 852 dny 16:39:57)
Pepa (před 880 dny 17:44:15)
další...
PODÍVEJTE SE TAKÉ...
zápis do kroniky

426 Podzimní voda

výpravový lístek

Na vodu vyrážíme netradičně hned první víkend po zahajovací schůzce. Je to proto, že čtvrtý víkend v září je letos třídenní a my chceme stihnout ještě uspořádat Sraz oddílů. Už v pátek nás obloha nenechává na pochybách, že můžeme čekat krásné dva dny, vypadá to (a taky se to splnilo) na 25 až 30 stupňů. Do Sušice je to vlakem pěkná štreka a spojení nic moc, abychom chytali v Horažďovicích-předměstí poslední vlak, musíme z Prahy už v šest hodin. Honzina, Štaflík, Kvádřík a Honzinin kamarád z práce Honza se synem by sraz na Hlaváku nestihli a jedou později z Prahy autobusem. 38 lidí (čili 19 lodí), nástup v Sušici na nádraží, pokřiky a vyrážíme na tábořiště. Autobusová sekce dorazila asi deset minut před námi a čekala na nás na peróně.

Tábořiště v Sušici mile překvapilo, konstatujeme nárůst kvality o desítky procent, hlavně louka je nečekaně celá posekaná (kde jsou ty časy, kdy kromě malého plácku vpředu u železničního mostu byla všude džungle kopřiv), je tu pitná voda atd. atd.. Samozřejmě ovšem také platíme. Lodě ráno v devět, jak taky jinak. Naloďujeme se a sjíždíme šlajsnou první jez. V největší pohodě pádlujeme krásným zářijovým ránem.

Králík se přihlásil, že chce jet jako zadák, ač je na vodě s velkým oddílem teprve po druhé. Jde mu to výborně (pochvala!). Kdopak se to najednou koupe, že by to byl Medvěd s Olgou? Je to tak! Strom, větev, vrbička, kámen nebo co se vlastně stalo, každopádně jsou ve vodě. Chvilku čekáme, než vylejou loď a můžeme pokračovat v příjemné plavbě. Jako přídavek k ideálnímu počasí jsme na řece skoro sami. Voda je nečekaně čistá, Honzina a Hanuman vylovili po jedněch slunečních brýlích a Hanuman ještě jedny potápěčské. Biggles instaloval na příď své lodi Kukyho, ale toho nevylovil, nýbrž si ho přivezl z Prahy.

Rábí: jedeme jez a pod jezem dáváme svačinku. Někteří přecházejí přes jez na druhou stranu, koupou se, kloužou se po jezu a tak všelijak podobně, jak říkával Rychlonožka. Nějaká parta jedoucí za námi se na jezu (pro nás celkem nepochopitelně) hromadně cvakla, uplaval jim barel, pronásledujeme ho a neseme jim ho zpátky. Máme splněný dnešní dobrý skutek.

Jedeme dál. Jez pod Práchní, oběd, pak Horažďovice. Na velkém jezu v Horažďovicích spouštíme lodě na provazech. Je to docela legrace. Stačí být trochu neobratný nebo mít trochu smůlu a vaše loď slušně nabere. Je ale tak teplo a krásně, že nikomu trocha vody nevadí. Jó, kdyby bylo patnáct nad nulou a od rána vytrvalý déšť (něco jako ve středu po vodě na oddílovce), to by bylo jiný kafe. To by se to príma stálo po kolena ve vodě a chytalo pod jezem spouštěné lodě. Taky jsme to tu jednou zažili. Zrovna v Horažďovicích jsme se choulili v pláštěnkách asi hodinu na tribuně stadionu, než ten déšť trochu přejde (Veverka a Ryba by mohli vyprávět, myslím, že to byla jejich první voda).

Druhý jez za Horažďovicemi je ten legendární. Jede se vlevo a je to slušná dávka. V singlu, troufáme si s věcmi a když to všichni sjeli, začínáme blbnout. Dvojice, trojice v jedné lodi, tři lodě vedle sebe, Radek ve stoje atd. atd., většinou to končí totálním potopením a omlácením všech zúčastněných o kameny pod jezem. Prostě si ten jez vychutnáváme.

Čas letí, musíme dál, přece jenom je září, za dvě hodinky bude zima a začne se stmívat. V Hošticích další jez, šup přes korunu, málo vody, takže klasická technika: Honzina, Mabe a já stojíme na hraně jezu, loď napluje, my ji přetáhneme i s posádkou přes hranu, drcneme do ní, aby nezůstala na hraně viset a pak už je to jak na klouzačce, jenom dole nečeká pískoviště s bábovičkami, jako když jste byli malí. Akorát do tý naší lodě nemá kdo drcnout, tak to odpíchnu a naskakuju do rozjeté lodi . A je to jako posledně, ještě že jsme se o tom s Honzinou před chvilkou bavili. Stejná frajeřina má stejné následky, a to koupel. No, snad jsme aspoň pobavili. Druhý jez v Hošticích u tábořiště, lodě prohazujeme šlajsnou, na tábořišti pro jistotu doplňujeme pitnou vodu.

Jedeme dál kolem objektů školy v přírodě, leckdo to tu poznává, pak Poříčí a základna Univerzity Karlovy. Vracím se v duchu do roku 1985, soustředění s matfyzem a nezapomenutelný výlet na tehdy nesmírně populárních sovětských kolech značky Ukrajina, jejichž robusní konstrukce umožňovala jízdu lesem přes kořeny, kameny, pařezy i příkopy. Bylo to vlastně takové první horské kolo v historii české cyklistiky, i když, pravda, robustnost konstrukce a pravá sovětská ocel byly cítit na hmotnosti stroje. Ne nadarmo pravil reklamní slogan: „Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina.“ Ale dost vzpomínek.

Jez u základny bereme šlajsnou, kousek pod jezem u pravého břehu přistáváme, škrábeme se do prudkého kopce a sbíráme dříví, které pak nakládáme do lodí. Tábořiště v Katovicích, kde budeme spát, je známé totálním nedostatkem dřeva (a opravdu tam nebyla tentokrát ani tříska). Sice je ještě jeden jez, ale dřevo pak nebude kde vzít. Nalevo bude sice ještě Katovická neboli Kněží hora porostlá lesem, ale když ji míjíme a zkoumáme zkušeným okem, nelitujeme, že už dřevo máme. Sráz je to stejný nebo ještě horší, navíc vysoký břeh a vydrat se nahoru kopřivami.

Tábořiště Katovice: Radek a Tkanička s pomocníky vyhazují na raz-dva-tři lodě na vysoký vybetonovaný břeh náhonu, kde přistáváme. Přenášíme je pak přes můstek na tábořiště. Kvalita tábořiště i tady šla ohromně nahoru (samozřejmě ovšem i tady se platí). Jsme tu, kromě jednoho stanu, jediní tábořící. Stavíme stany, rovnáme lodě, rozděláváme oheň , vaříme, opékáme, sušíme. Radek veze kytaru, takže zpíváme. Je už tma, sedíme kolem ohně, někdo už šel spát, opékám si nějakou ostravskou klobásu či co to Honzina ulovila v Kauflandu, přemýšlím, jestli ta klobása někdy potkala maso nebo jestli to bude samá omaštěná strouhanka a spíš podvědomě registruju staršího pána a paní, kteří stojí kousek za námi. Přišli k našemu ohni poslouchat, jak hrajeme a zpíváme. Věnuju se dál své strouhankové klobáse připomínající Ostravu černou nejen názvem, ale i barvou, a na pozadí vnímám, že se dvojice vyptává Cyrana, co jsme zač. Stále na pozadí vnímám obvyklé skauti, Praha, Jižní Město, my taky Jižní Město, my taky skauti, to už bystřím a zaostřuji. Neuvěřitelná náhoda, je to Pája, který kdysi vedl na Jižním Městě oddíl (dneska už neexistující). Hlásím se k němu, volám Honzinu, je to setkání po možná deseti, možná patnácti letech.

V neděli zbývá pouhých šest kilometrů, je opět nádherně. Hned při nakládání vyplachujeme lodě po včerejším nákladu dřeva, dělá se to tady o dost příjemněji a pohodlněji než ve Strakonicích u jezu, kde budeme končit. Měníme trošku posádky, aby si někteří háčci zkusili jet vzadu.

Strakonice: nakládáme lodě na vlek a vyrážíme na cestu k nádraží, což je přes půl města. Je tu nová lávka pro pěší. Ptáme se dvou starších pánů, jestli nám lávka pomůže ke zkrácení cesty k nádraží. „Jó, tahle lávka pomůže každýmu,“ ujišťují nás oba pánové, tak to jsem si oddechl, já jsem se bál, že cesta za lávkou třeba pokračuje jen doprava proti proudu, když my potřebujeme doleva, no ale když prej lávka pomůže každýmu, tak to je jiná. Jen ale jestli to s tou pomocí každýmu nemysleli pánové trošku jinak. On třeba strom, jak jsem se o prázdninách dočetl ve Velké alternativní encyklopedii od Jana Vodňanského, taky pomůže každému. „Tichým šelestem svých větví strom zve, vlídně a nevtíravě, i ty z nás, kteří potřebují pohotově vyřešit své životní problémy včasnou a spolehlivou svépomocí. Pak jim podává téměř jako živá bytost svou pomocnou větev atd.“, konec citace Jana Vodňanského. A ta lávka nad vodou vlastně…

Jsme na nádraží. Lávka nabídla krásnou zkratku skrz Strakonický hrad. Přijíždí vlak, hlásí výluku mezi Blovicemi a Plzní, autobusy nás neděsí (to už bylo tolikrát…), ale průvodčí nám říká, že na výluce je vždycky zpoždění a že nám určitě ujede v Plzni přípoj do Prahy. No, teď se s tím stejně nedá nic dělat, tak pozorujeme z okna krajinu. Ze začátku sleduje trať tok Otavy proti proudu, takže vidíme to, co jsme projížděli na řece. V Blovicích to při přestupu na autobusy odsejpá, zabrali jsme jeden jen pro nás, ale jakmile vyjedeme na silnici, je mi jasné, že průvodčí nelhal. Z Blovic na hlavní silnici na Plzeň je to dost velká oklika a celé je to pak zakončeno vyhlídkovou jízdou Plzní včetně červených na každém druhém semaforu. Ale zase jsme potkali spoustu trolejbusů. Jediná naděje, že bude mít zpoždění i vlak na Prahu a my ho tudíž chytíme, selhala. Nechtělo to moc, takových dvacet minut by to bohatě spravilo. Další rychlík na Prahu jel za hodinu, smutné na něm bylo jen, že ten těch dvacet minut měl.

Milan

Komentáře:

zobrazit všechny komentáře