76. oddíl Krhúti – Junák – český skaut, středisko 93 Praha, z.s.
Krhúti | Propagujte i svojí stránku
POČET NÁVŠTĚV
Celkem: 126335
Včera: 65
Dnes: 0
Průměr za poslední měsíc: 62.21
Průměr za poslední týden: 51.86
PŘIHLÁŠENÍ
Přezdívka:
Heslo:
registrace
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVNÍCI
sutr (před 45 dny 18:51:28)
Šutr2 (před 340 dny 20:42:50)
Pepa (před 642 dny 15:32:57)
Pepa (před 651 dny 14:54:37)
Milan (před 665 dny 22:32:00)
Pepa (před 677 dny 16:14:12)
Pepa (před 765 dny 17:42:54)
Pepa (před 796 dny 16:09:01)
Hlína (před 816 dny 09:22:58)
Čonkin (před 915 dny 16:39:57)
další...
PODÍVEJTE SE TAKÉ...

Zimní přechod Jizerských hor

výpravový lístek

SIRKOVA REPORTÁŽ ZE ZIMNÍHO PŘECHODU "JIZERKY 2011"

Zprávu z letošního zimního přechodu bych si dovolil uvést krátkou úvahou, která má být zároveň pomyslným „apelem“ k ostatním Krhútům a jejich kamarádům pro příští roky. Když jsem totiž letos již poněkolikáté organizoval zimní přechod, tak jsem byl (opět již poněkolikáté) tak trochu zklamán, a to relativně malým zájmem o účast na akci ze strany Krhútů. Pro mne znamená „zimní přechod“ (to jest, pokus na lyžích přejít část zimního pohoří) několik věcí: V prvé řadě je to jedno z logických vyústění aktivit, které náš oddíl pravidelně realizuje v průběhu celého roku: dvoudenní výpravy s přespáním venku, putovní výpravy, pochody drsných mužů, čtyřiadvacetihodinovky, závěrečné etapy na táboře. Tyto poměrně náročné akce, které v oddíle udržujeme a jsme na jejich náročnost, myslím, oprávněně hrdí, nejsou realizovány samy pro sebe. Jinými slovy jejich cíl nespočívá v nich samotných. Mne samotnému trvalo řadu let, než jsem to pochopil. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil hlubší smysl akcí typu PDM (Pochod drsných mužů), náročných závěrečných etap na táboře, apod. Trvalo mi dlouho, než jsem začal mít pocit, že všechny ty PDM, kterých se pravidelně účastním, mají hlubší smysl. Tento smysl nespočívá jen v tom, pomyslně si „sáhnout na dno“ a časem zjistit, že tvrzení „již nemůžu“ je pouze stavem (změkčilé, resp. netrénované) mysli, a že se člověk může naučit svoji změkčilou mysl ovládat. Po mnoha letech, která jsem s oddílem strávil, si myslím, že oddílové akce jsou pomyslnou přípravou. Přípravou na něco, co zatím není. Přípravou na život. Přípravou na mnohem náročnější akce, než je PDM a závěrečné etapy na táboře. I proto chápu „zimní přechody“ jako jedno z logických vyústění dosavadního snažení v oblasti náročných akcí, byť zimní přechody nejsou náročnější – světe div se – než třeba takové pochody drsných mužů, nebo závěrečné etapy na táboře. Zimní přechody nabízejí určité kouzlo. Nabízejí kouzlo v podobě skutečného, nefalšovaného dobrodružství, v rámci kterého je člověk sám se sebou, případně se svými kamarády. Je to dobrodružství, kde si nikdo nemusí na nic „hrát“. Je to dobrodružství jiného řádu a jiné kvality, než je hra na počítači, výlet do kina, procházka po městě, fotbalové utkání. Je to nefalšované dobrodružství, které vyžaduje celého člověka: jeho tělo, jeho mysl, jeho odhodlání, jeho vůli, jeho znalosti a schopnosti (vše se dá trénovat). Proto mám rád akce typu zimního přechodu: zejména když jde pomyslně „do tuhého“, tak si člověk nemá možnost „na nic hrát“, musí být sám před sebou takový, jaký je, to jest bez přetvářky.

Děkuji Petrovi za to, co mi během zimního přechodu řekl (zde Petra parafrázuji, ale myslím, že zhruba takhle to bylo myšleno):

„Když Sirka poslal pozvánku na další zimní přechod, tak jsem nevěděl, jestli mám jet. Vzpomněl jsem si na minulý rok, jak jsem trpěl zimou. Vzpomněl jsem si na to, že se mi špatně prokrvují nohy a že jsem se loni moc nevyspal, jak to bylo nepříjemné a tak vůbec. A právě proto jsem se na další ročník přihlásil. Udělal jsem to z jistého principu. Chtěl jsem sám sobě ukázat, že na podobné náročné akce pořád mám. A taky jsem si vzpomněl, že zmrzlé nohy si již nepamatuji. Že si naopak pamatuji ty jiné, krásné věci.“

DEN PRVNÍ

Z Prahy vyrážíme již dopoledne. To proto, že před sebou máme ještě dnes poměrně náročnou trasu. Jedeme autobusem směrem na sever, do Rokytnice nad Jizerou. Letos nás jede pět: Honza s Nánou, Sirka (Lucka mu na poslední chvíli onemocněla), Petr a Michal – Sirkův kamarád z Plzně, taky skaut. V autobuse nám je teplo, klábosíme, Honza i Nána spí. Já přemýšlím o tom, jaké bude „nahoře“ počasí. Na dnešek jsem připravil trasu, která je pomyslně „ťip ťop“: je leden, a brzo se stmívá; jsem proto zvědav, zda-li vytyčenou trasu zvládneme ujít ještě za světla, nebo, zda-li budeme docházet za svitu baterek.

Jsme na místě. V Rokytnici se na parkovišti rychle převlékáme, resp. přioblékáme (nikoliv překvapivě je zde chladněji než v Praze, kde nebylo po sněhu ani vidu, ani slechu). Jdeme k lanovce. Po cestě mi unavení lyžaři z Polska darují dvě celodenní permanentky na lanovku. Permanentky obratem prodávám a za obdržené peníze kupuji jízdenky pro naši pětku až nahoru, na Lysou horu. Sněží. Nahoře, v nadmořské výšce 1.314 metrů nad mořem, nikoli s podivem, i trochu přifukuje. Teploměr na výstupu z lanovky ukazuje -8 °C. To není nejhorší. Jdeme do mlhy. Asi každý z nás si nyní uvědomuje smysl zimního tyčového značení v horách: tyčí vsazených do země v pravidelných rozestupech za sebou tak, aby bylo i v té největší mlze vidět od jedné tyče k druhé. Sníh je ale dobrý, vítr přiměřený. Postupujeme proto rychle směrem k Labské boudě. Oblast Krkonoš okolo Labské boudy je pověstná špatným počasím, často zde fouká opravu silný vítr. Již v autobuse se mi vybavovaly různé historky: (1) můj strýc, zkušený horolezec, se v této oblasti jednou během jednodenního výletu v zimě ztratil a musel – vzhledem k mlze, tmě a větru –nouzově přenocovat v jednom z betonových řapíků, na které v mlze náhodou narazil; pouze znalosti a předchozí zkušenosti s přežitím v drsných podmínkách jej pravděpodobně zachránily před zmrznutím; (2) Ondřej – kamarád Honziny a Milana, u kterého si v Bořicích schováváme postele – si zde dal poměrně nedávno „noční pochod“ – vzhledem k silnému větru zde nebyl schopen v zimě postavit stan; (3) Michal, člen naší skupiny vzpomíná na příhodu před několika lety, kdy zde byl v zimě tak silný vítr, že to jejich skupinu málem sfouklo dolů, i když leželi na zemi, vichřice je velkou rychlostí tlačila ke srázu, na kterém stojí právě Labská Bouda; ještě dnes Michalovi, když mi příhodu vypráví, není úplně do smíchu. Před odjezdem na přechod jsem proto několik dní dopředu netrpělivě sledoval předpověď počasí, která se nakonec ukázala jako ideální: sice mlha a lehké sněžení, ale zato skoro žádný vítr. I proto v okolí Labské boudy postupujeme rychle směrem k česko-polské hranici. Vlhký vzduch nám namrzá na obličejích a na oblečení. Naštěstí není velký mráz a všichni jsme zodpovědně vybaveni do skutečně zimních podmínek, což je základem příjemného zážitku z akcí tohoto typu. Základem úspěchu akcí typu zimního přechodu je totiž nejen dostatek zkušeností a důkladného plánování, ale také adekvátní vybavení, které není obtížné si – za konzultace se zkušeným kamarádem – vlastně poměrně levně opatřit nebo zapůjčit.

Začíná se stmívat, a my stále nejsme u cíle. Naštěstí brzy vychází měsíc, nedlouho po úplňku. Je bez mraku, nesněží, a proto se nám místo pro bivak nedaleko polské horské chaty Szrenica hledá poměrně snadno. V kleči nacházíme pěkné rovné místo pro nocleh. Sehrané dvojice staví za svitu měsíce své stany, já jsem objevil vhodné místo pro svůj „širák“: dvě vzrostlé kleče vytvořily mezi sebou z větví chráněný prostor, do kterého se sice musí lézt po kolenou, zato se do něj „naležato“ vejdu pohodlně. Dnes spím pod širákem, pouze ve žďáráku. Žďárák, neboli bivakovací vak je nepromokavý šusťákový pytel, do kterého si nocležník vleze se spacákem i s karimatkou tak, aby jej pytel chránil před vlhkostí, sněhem a větrem. Není to nic pohodlného ani nijak zvlášť komfortního, člověk je zato poměrně bezpečně chráněn před vnějšími nepříznivými vlivy. Noc je relativně klidná: sníh padá jen málo a vítr nefouká, měsíc svítí skoro celou noc a teplota je okolo -8°C. A to krásné ticho.

DEN DRUHÝ

Ráno balíme spaní, soukáme se do zmrzlých bot a vychutnáváme si odměnu, kterou nám Krkonoše přichystaly: nevyslovitelně krásné počasí: rozhledy, kdy je vidět daleko, kdy slunce oslňuje do očí, kdy vycházející slunce na sněhu vytváří nezachytitelnou krásu třpytu, hry světla a stínu, a – to možná v našem případě nejdůležitěji – tepla. V krásném počasí, které přeci jen trochu klame, neboť ve stínu je furt nějakých těch -7°C, v klidu postupujeme a blížíme se k hranici Jizerských hor a Krkonoš. Abychom si zkrátili cestu a nemuseli po silnici, jdeme chvíli „krosem“: mimo cesty, zato však průsekem v lese, abychom se napojili na neformální cestu po česko-polské hranici. Za chvíli sjíždíme k hlavní silnici, kterou musíme překročit a pokračovat dál na polskou stranu Jizerek. Sjezdy jsou na zimních přechodech vždy oblíbená kratochvíle. Je totiž úplně jedno, zda-li člověk umí nebo neumí lyžovat: velký batoh na zádech posouvá těžiště člověka dost nevyzpytatelných způsobem, a vyvést z rovnováhy sebelepšího lyžaře pak dokáže i ta sebemenší prohlubeň ukrytá pod čerstvě navátým sněhem. Honzovi zamrzá vázání. Je mimo jeho možnosti vyndat si sám botu z vázání – vždy mu u toho musí asistovat někdo další, kdo mu botu silou páčí ve směru "dopředu a nahoru". Zkuste si někdy sami s těžkým batohem na zádech, na sněhu, který zatraceně klouže, zouvat botu z vázání pohybem dopředu a nahoru zároveň. Přemýšlím, jak chudák Honza stráví druhou noc, když mu to vázání přestane fungovat úplně. Asi bude muset ve stanu ležet s nohama směrem k východu, resp. z východu: tak, aby mohl spát a zároveň mít lyže stále na nohou.

Na polské straně Jizerek postupujeme chvíli po udržované stopě, abychom se míjeli se zástupy polských i českých lyžařů. I s batohy na zádech jsem schopni s většinou z nich držet krok. Tedy skluz. Ulevuje se nám, když sestupujeme z upravované stopy a pod vedením Michala – který chvílemi možná pouze předstíral, že věděl, kde jsme – jdeme zase „krosem“. Poté se napojujeme na nepříliš používanou lesní cestu. Stále častěji se koukám na hodinky, jako kdybych snad začínal být nervózní. Stmívá se. Uklidňuji se však, že jsme plně soběstační, resp. že jsme schopni přespat kdekoliv, a zdejší prostředí je – na rozdíl od včerejška – relativně přívětivé. Vychutnáváme si „noční sjezd na běžkách lesem“ – naší novou oblíbenou, resp. apgrejdovanou, disciplínu. Objevujeme cestu, po které od doby, co napadl sníh, zatím nikdo nešel. Už je skoro úplná tma. Za svitu měsíce a čelovek hned vedle cesty nalézáme malou dřevěnou boudu. Sice by se v krizi dalo spát i uvnitř, ale my stavíme stany hned vedle. Boudu však večer používáme jako „kuchyni“ – sedíme na dřevěných pryčnách, vařiče máme postavené na stole, vaříme čaje a večeři a klábosíme u toho. Někteří z nás se na noc těší asi víc než jiní; někteří se zjevně snaží vlez do spacáku co možná nejvíc oddálit. Nefunkční nafukovací karimatka, která se samovolně neustále vyfukuje, se totiž v zimě stává nejen mrtvou zátěží, ale také „partnerem“, který dokáže noc na sněhu jaksepatří znepříjemnit (Petr mi to možná potvrdí, já nevím). Zimní táboření se tak ukazuje jako nejen nezávislé na fyzické odolnosti účastníků, ale také relativně nenáročné na technické vybavení: klasická karimatka se například ukazuje jako mnohem „jistější“ (a zároveň levnější) vybavení, než moderní karimatky nafukovací.

DEN TŘETÍ

Já osobně jsem druhou noc spal poměrně dobře, strávil jsem jí ve stanu spolu s Nánou a Honzou. Tři jsme se do stanu vešli kupodivu docela dobře, a myslím, že nám bylo i o něco tepleji než předchozí noc. Teploměr ráno ukazuje pouhý jeden stupeň pod nulou. V klidu balíme, vaříme čaj do termosek, a rozmrazujeme nohy. Chceme si cestu zkrátit po neprošlapané cestě, ale co se nestane. Ano, zabloudíme. Jenže nezabloudíme jen tak. Zabloudíme na úplně stejném místě jako minulý rok. Zdá se nám to trochu jako podivná náhoda. Dokonce objevujeme místo, kde jsme přespávali – jaksepatří ztraceni – během loňského přechodu. Téměř po paměti „krosujem“, podobně jako loni, podél potoka. Je jiné množství sněhu a ledu než loni, a tak je brodění potoka zase o něco jiné než před rokem. Nakonec nacházíme lyžařskou cestu, která vede podél řeky Jizery na česko-polské hranici. Tam to již všichni docela dobře známe, ani mapu už nepotřebujeme. Již je to jen kousek na hraniční přechod do Čech, a jen kousek do chatové osady Jizerka. V nějaké horské chatě v klidu a zaslouženě odpočíváme: na skautskou základnu v Dolním Polubném to je již jen coby kamenem dohodil... a zbytek dojel na lyžích.

Letošní zimní přechod se, myslím, docela podařil. Byla to kvalitní a relativně náročná akce, o krapet náročnější než loni; o to však byla – dovolím si tvrdit – krásnější. Byla to akce, která nebyla úplně „zadarmo“, a která vyžadovala určité odhodlání, projevy pevné vůle, statečnosti a sebezapření. Byla to zkrátka akce, na kterou se bude vzpomínat.

sepsal Sirka

Milan

Komentáře:

zobrazit všechny komentáře