76. oddíl Krhúti – Junák – český skaut, středisko 93 Praha, z.s.
Krhúti | Propagujte i svojí stránku
POČET NÁVŠTĚV
Celkem: 126330
Včera: 53
Dnes: 60
Průměr za poslední měsíc: 63.75
Průměr za poslední týden: 58.57
PŘIHLÁŠENÍ
Přezdívka:
Heslo:
registrace
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVNÍCI
sutr (před 44 dny 18:51:28)
Šutr2 (před 339 dny 20:42:50)
Pepa (před 641 dny 15:32:57)
Pepa (před 650 dny 14:54:37)
Milan (před 664 dny 22:32:00)
Pepa (před 676 dny 16:14:12)
Pepa (před 764 dny 17:42:54)
Pepa (před 795 dny 16:09:01)
Hlína (před 815 dny 09:22:58)
Čonkin (před 914 dny 16:39:57)
další...
PODÍVEJTE SE TAKÉ...
o oddíle
činnost

1992

Zde si můžete přečíst podrobnou oddílovou historii, tak jak ji pro oddílový časopis Chlístor postupně zaznamenal Milan.

Materiály postupně zpracováváme v chronologickém pořadí, proto zde nejsou zatím zveřejněny všechny roky. Věříme, že budete v tomto ohledu trpěliví.

Opět jedna událost významná pro budoucnost oddílu - v únoru 1992 se objevuje Hanuš.

Hned po svých prvních oddílových akcích obohacuje kroniku zápisy a přebírá částečně výrobu výpravových lístků.

Kopyto a Stopaři nás zvou na zimní sraz oddílů do tělocvičny v Čimelicích. První samozřejmě zase nejsme, ale večer v tělocvičně hrajeme náročné představení Johny Reflex a jeho pistole Líza. 7. března vstupujeme do lesů Zdaravášových - zahajujeme další celoroční hru, tentokrát na krhútské téma. Promluvil k nám posel boha Lomikela, který nám předal různé propriety - rukopis Krhútské kroniky a oděv, v němž musí být čtena za stálého komíhání (viz Soptíkovo foto v kronice). Úkolem první části hry (totiž do tábora) je vybojovat si umístěním v etapách název svého týmu - Držkové, Krombožinci, Klátinci, Moroňové.

Na Pochodu drsných mužů spíme díky Vlkovi, který to zařídil na faře v Bechyni. Pochod byl hodnotný, noční a spojený i s několikerým broděním Židovy strouhy a výstupem do závěrečných bechyňských schodů. Dokončili Máček, Hanuš, Všetečka, Čiperka, Šiška a Honzina v neděli v 02:10 hodin. I předtím jsme se dost pobavili - celý den jsme šli podél Lužnice až do zastávky Slapy, to je těsně před Táborem. Je to jen taková malá plechová bouda, a jak jsme do ní vlezli, strhla se celkem slušná bouře. Vítr nabíral na síle, najednou zhasla všechna světla ve vesnici. Výpadek proudu - nic moc, neboť trať Tábor - Bechyně je první elektrickou tratí v bývalém Rakousku - Uhersku. Naštěstí Ing. Křižík myslel na všechny eventuality, takže vlak přijel. Dokonce i včas. Pan průvodčí nás dokonce nechal jet zadarmo.

Na Jarním sněmu na Staré huti jsme poprvé okusili, cože je to "Modrá noha". Velikonoční expedice na Úterském potoce má 4 účastníky: Hanuše, Sklíčka, Honzinu a mě. V pátek 17. 4. jsme v Úterý, ráno jsme zapadali v jehlanech (Gemmy ještě nemáme) sněhem.

Traperka byla tento rok také na Staré huti společně s Hledači, peču s Kopytem bábovku, docela se povedla, taky ostatní si dávají záležet (např. Všetečka se Sklíčkem - hranolky a řízek). Někteří hroši samozřejmě neopomněli koupel v Kocábě pod můstkem.

Využívaje třídenního volna jedeme 1. - 3. 5. 1992 Sázavu. Lodě půjčujeme v Praze a jsou to potápky. My jim ovšem svým stylem jízdy na kvalitě nepřidáme. Ani zkušený vodák Máček neměl tentokrát šťastnou ruku a i ostatní se koupali častěji než bylo zdrávo. Honzina utrpěla na jednom z jezů při spouštění lodí menší úraz na ruce (jizvu vám jistě ráda na požádání ukáže), díky němuž navštívila chirurgii v Benešově a pokračovala pak v jízdě s rukou v sádrové dlaze. Sklíčko utopil pod krhanickým mostem v peřejích při vyprošťování jedné lodi brýle. Začínali jsme ve Štemberku, první noc spali v Sázavě nad Sázavou, druhou noc před Týncem, končíme v Krhanicích.

Sraz na Lipnici opět v naší režii - Boj Krhútů s Žecny. Na kolovce spíme v chatkách pod Zlenicemi a je to vše, předtáborová výprava a čeká nás tábor 1992 - Tábor srdce a sekery.

Tábor Srdce a sekery v roce 1992 byl už třetím táborem v Bořicích. Poprvé jsme měli samé tee-pee a žádné podsady, celkem sedm. Pro látku (sedlářské plátno) se jelo do Českých Budějovic, Máček, Hanuš, Hoznina atd. rádi vzpomínají.

Účastníci tohoto tábora, už jich v oddíle také moc není, si možná pamatují, co to byl sotžár, vztyčování vlajky a nástupy, můžete o tom zájemcům provést odborný výklad.

Poprvé s námi byli na táboře nováčci Vlk a Hanuš. Dalíkovi a Kwaki se právě v době tábora narodil Bořík.

Zkušení táborníci, jako např. Soptík aplikovali osvědčený traperský recept a zkrátili vlasy na minimální možnou délku.

Čipera, Jim a já jsme přijeli na tábor na kolech, byla to příjemná cesta, pořád jsme se cpali třešněma. Škoda, že žádný další rok už nebyla situace vhodná pro zopakování, většinou jsem musel být na rozvědce, jet s náklaďákem nebo něco podobnýho.

Tábora se zúčastnilo celkem 18 lidí + Hoznina a já.
Lišáci: Bill, Soptík, Vodník, Orangutan a Pepa
Svišti: Grizzli, Šiška, Čipera, Jim, Vlk, Lasička a Ostříž
Jestřábi: Máček, Sklíčko, Všetečka, Hanuš, John a Zajíc
Lišákům rádcoval Máček a Svišťům Sklíčko.

Na konci prvního táboráku připlouvá po hladině rybníka vor a jeden z poslů dávného středověku za svitu svíčky předčítá poselství o srdci a sekeře - tak začíná (podle Hanušova popisu z kroniky) táborová část etapovky. Poslové byli vlastně čtyři, čtvrtý John sloužil jako motor, tlačil totiž ponořený ve vodě vor po rybníku. Asi se při této akci moc neohřál.

Etapy byly dost náročné, třeba celodenní cesta za stříbrnými vejci a hlavně poslední etapa, o které se zmíním ještě později.

Bill a Soptík celý tábor pilně sbírali houby a mnoho volných chvil věnovali jejich sušení.

Nějakou dobu s námi na táboře pobyl můj kamarád Márty, který s sebou přivezl surf. Bohužel ale nebylo moc iedální počasí, takže se surfovat naučil snad jen Všetečka.

Za oblíbené místo odpočinku sloužily tehdy ještě celkem dobře fungující duše.

Pokusy o splnění Tří orlích per nedopadly úspěšně. Hanuš se ocitnul uprostřed pole v obklíčení kombajnů a vytlačen na cestu narazil na dva místní občany. Sklíčko skočil před motocyklistou do příkopu, načež dotyčný zavolal: "Co blbneš, proč lezeš do toho příkopu?" "Jo já tě asi neměl vidět, že jo!" Sklíčko jeho odhad smutně potvrdil a vrátil se do tábora.

Za vítězství v etapách si losovaly jednotlivé týmy kartičky s erby, někdy tam místo erbu byla jen černá tečka, to už se tak někdy stává.

Úkol poslední etapy zněl - dojít na správné hrady, najít tam díly srdce, toto srdce sestavit a co nejrychleji donést do tábora. Polohy hradů byly oznámeny, nebylo však známo, na kterých se nacházejí díly srdce a na kterých je jen prázdno.

Každá vylosovaná kartička s erbem označovala právě jeden hrad do závěrečné etapy a hlavně obsahovala onu základní informaci - ANO či NE - na hradě je díl srdce nebo je hrad prázdný. Více vítězství v etapách znamenalo více vylosovaných kartiček neboli více informací, na které hrady jít a na které nejít.

Poslední etapa na táboře Srdce a sekery stála za to. Místa = hrady, které se měly obejít, vybírala Honzina. Bylo jich asi šedesát. Samozřejmě se mezi nimi vyskytoval Mužetický vrch, Křížek, Panely a tak dále, kormě nich ale Honzina zabrousila i do míst tehdy zcela neznámých, a některá tato místa byla výživná - studánka za Pančárem, vápno za Bořicemi, sloup elektrického vedení u Pančáru.

Plných hradů, tedy těch míst, která Honzina označila kůlem a na nichž zakopala sklenici s příslušným dílem hlavolamu = srdce (pokud přemýšlíte, jak asi ten hlavolam vypadal, tak jeho zvětšenina visí v klubovně ze stropu) bylo asi šest. Ostatní hrady byly prázdné, šlo se na ně tedy vlastně jen pro toto smuté zjištění. Cimrmanovské tudy cesta nevede je také cenné! Malé zpestření spočívalo v tom, že prázdné hrady nebyly nijak označeny, žádnou cedulkou nebo prázdnou sklenicí, takže se snadno mohlo stát (a taky stalo - Máčkovu týmu na Mužetickém vrchu), že člověk s vypětím posledních sil dorazil na plný hrad, prohledal ho, sklenici ani kůl nenašel a v domnění, že hrad je prázdný, ho opustil. Když pak oběhl všech šedesát hradů a zjistil, že mu jeden kousek srdce chybí, mohl vlastně vyrazit úplně znova (pravda, mohl vynechat těch pět hradů, které byly plné, a které vybral).

Z losování za vítězství v etapách měly týmy o některých hradech údaje, zda jsou plné nebo prázdné. Protože se ale losovaly 5 - 4 - 3 - 2 - 1 kartičky a některé z kartiček byly v losování vždycky bílé (aby to nebylo tak fádní), zas tak moc hradů z trasy týmům nevypadlo.

Postup po trase nebyl nijak předepsaný, jednotlivé hrady mohly týmy procházet v libovolném pořadí, vracet se do tábora taky nebylo nutné, ale protože se hrady rozkládaly hvězdicovitě kolem tábora, táborem každý tým během etapy několikrát prošel.

Etapa začala celkem nevinně, jak už to v podobných případech bývá. Odpoledne, sluníčko, zatím v nohách jen pár kilometrů - na začátku je člověk vždycky optimista a myslí si: "Vo co de, ještě pár míst a je hotovo." Krize přichází později. K večeru už to začalo být zajímavější. Strhla se celkem slušná bouře, blesky, průtrž mračen, setmělo se. Seděli jsme s Honzinou ve sněmovním týpí u ohně a přemýšleli, kde který tým teď zrovna je. Přibíhá Sklíčkův tým. V bouřce a za úplné tmy, přerušované jen občasným svitem blesků, vrhá se Sklíčko do vody a plave k voru uprostřed Pančáru, kde je taky jeden z hradů. Zdá se mi to přecejen trošku nebezpečné, plavat v úplné tmě a za bouřky, volám ho, aby se vrátil.

Ze tmy se vynořuje skupina přízraků, ze kterých stékají proudy vody - Máčkův tým. Grzzli mluvil na Máčka a zjistil, že Máček za chůze usnul, že jde a při tom spí.

Semtam některý tým odpočívá v našem týpí u ohně. Nějaká slabá povaha usnula přímo v louži u vchodu. Kdosi velí svému týmu desetiminutovou pauzu - obvyklá chyba - po deseti minutách všichni vytuhli, probouzejí se za hodinu.

Všetečkův tým si dal pár minut na lavičce v Radobytcích. Naštěstí je probudila zima. Těžko říct, jak dlouho spali, údaje se různí, Všetečka marodil, odpadnul po první části, ale když k ránu viděl, že morálka týmu upadá, vyrazil s horečkou osmatřicet opět na trasu.

Končilo se k ránu, někdo v pět, někdo v šest, někdo v osm. Po sestavení srdce si šel tým do sněmovního týpí vybrat odměny. Pak všichni ulehli. První nadšenci se vzbudili večer. Když jsme začali svolávat na večeři, právě probuzený Máček, zcela zpitomělý, vyběhl z týpí v trenýrkách v domění, že je ráno a musí na rozcvičku.

Závěrečné pořadí týmů vypadalo následovně:
1. místo: Klátinci: Všetečka, Vodník, Soptík, Jim
2. místo: Moroňové: Sklíčko, Vlk, Čipera, Bill
3. místo: Drškové: Máček, Grizzli, Lasička, Pepa
4. místo: Krombožinci: Zajíc, Hanuš, Šiška, Orangutan, Ostříž
Zbývalo už jen zbourat tábor a vyrazit k domovu.

Letní expedice směřovala na Fatru ve složení Máček, Sklíčko, Všetečka, Hanuš, Honzina a já. Fatra je krásný pohoří, nahoře už někdy holý, všude se pasou krávy a mají tu vleký žlaby, ze kterých pijou - my jsme z nich pili taky. Jednou ráno jsme přítomnost kraviček pocítili zvlášť zblízka. Probudili jsme se uprostřed stáda zrovna, když jedna pěkně rohatá se snažila přežvejkat Všetečkovi rovera. Přes Banskou Bystricu jsme přešli do Štiavnických vrchů a expedici ukončili v Banské Štiavnici - mimochodem unikátní historické město se spoustou památek na zdejší doly.

Oddílový rok 1992 - 1993 začal zcela tradičně - vodou. Byla to, jako ostatně mnohokrát v historii, Lužnice. Ze soboty na neděli spíme, jak taky jinak, na Mláce. Vlkův zápis k tomuto večeru uvádí: "Vyndali jsme lodě na břeh. Dříve než se setmělo, vyhnali do kempu stádo ovcí. O něco později si Kopyto vymyslel, že přespí v lese. Tak se i stalo. Když už byla tma, někteří si šli lehnout, zbytek zůstal u ohně. Zajíc ovšem netušil, že až půjde spát, lehne si k němu do spacáku toulavá kočka."

O indiánském srazu Orlíků na Lopatě, sáních a dalších věcech s tím souvisejících, jsem už v Chlístoru psal na jiném místě, a proto mohu přejít hned k další akci. Kolovka směřovala tentokrát poměrně blízko Prahy - do Berouna, kde jsme spali v místní sokolovně. Kromě dvou skupin cyklistických ustavili jsme i skupinu pěší pod vedením Honziny. Účelem večerní hry na kopci nad Berounem u skvělé betonové rozhledny, na kterou jsme též vnikli, bylo sestavování básní Jana Vodňanského. Ráno jsem s B mužstvem vyrazil podél Berounky do Srbska. Vjíždíme do pověstných srbských lomů, když tu náhle za závojem ranní mlhy prozářené sluncem začínají vystupovat fantasmagorické rostliny v nadživotní velikosti. Umělohmotné stromořadí nás vyprovázelo notný kus cesty. Po tomto šoku nemohlo nás už hned tak něco zaskočit, a tak jsme do Prahy dorazili vcelku bez potíží.

Výročí založení oddílu oslavujeme opět vypuštěním dokonce několika balonů. Každá družina vyrobila jeden, Lišáci podle rozkazu svého rádce Máčka dodělávali ještě v pátek odpoledne před výpravou. Kromě toho Zajíc vyrobil ještě jeden nebo dva balony malé. Balon je zařízení využívající platnosti Archimedova zákona. Teplý vzduch má menší hustotu než studený, a jak vzduch ohřát je nabíledni. Právě při procesu ohřívání může ovšem dojít k vedlejším, v zásadě negativním jevům. K nim také u některých balonů ihned po zahájení plnění došlo. Chladné a deštivé počasí bylo právě tak ideální pro tradiční, i když v poslední době neprávem opomíjenou oddílovou disciplínu - takzvanou Třiatřicítku, tedy pro některé neznalé - běhání okruhů v Hostivařském lesoparku - buďto normálně, nebo s různými zpestřeními: dvojice svázané za ruce, čtveřice, běh z polen apod. Součet kilometrů naběhaných celým družstvem měl by dát třicet tři. Nevím, jestli jsme tuto délku trasy dodrželi, ale terén stál každopádně zato. Běhalo se v části lesoparku přiléhající k pile, kde přecejenom není úplná rovina - no prostě přesně to, co jsme potřebovali.

Podzimní velká hra, navazující na tradici Čikowanega (dz...g, dz...g), vycházela z povídky E. A. Poea Zlatý skarabeus. Spali jsme ve škole v Mšenu a celá věc se odehrávala v Kokořínském dole. Už týden předem, o podzimních prázdninách, jsme vyrazili s Jestřábi, tedy Hanušem, Máčkem, Všetečkou, Sklíčkem a Johnem do terénu hru připravit - konkrétně vyhledat vhodné útvary odpovídající textu povídky a zakopat poklad. Základem pro hru byla mapa Ostrova (tedy Kokořínského dolu). Některé názvy jsme ovšem poněkud pozměnili. Týmy hledaly Optiku, Železářství, Provaznictví, Zeměměřičské potřeby, Ostrovní úřad. Zde si zakoupily, tedy vysloužily za různé úkoly, vše co potřebovaly k vykopání pokladu. Nejlepším úkolem bylo tehdy asi poprvé v oddíle zařazené slaňování. Se získanými věcmi pak podle dopisu napsaného tajným inkoustem, vyhledaly Biskupův dvůr. Někteří se na toto místo naivně vyptávali místních starousedlíků a podivovali se jejich nechápavým dotazům. "Opravdu Biskupův dvůr? Nepletete se? Šedesát let tady bydlím, ale tohle jméno jsem ještě nikdy neslyšel." Nakonec však slibně se vyvíjející hru přerušila tma. Náš časový odhad totiž schopnosti týmů přecenil. První tým (Grizzli) sprváně zaměřil v Čertově sedle Dobré sklo, ale v soumraku už papírovou lebku, kterou jsme pracně vytáhli na strom nad pokladem, neobjevil a k pokladu jsme pak museli všechny týmy dovést.

S postupujícím podzimem jsme stále palčivěji pociťovali (totiž hlavně Honzina, která měla na starost nábory) obvykly problém - chtělo to nějaké nováčky. Objevil se Stoupa, pak Sirka, ale potřebovali jsme víc lidí. A právě když si Honzina už málem začala zoufat, podařil se jí unikátní kousek. Po náboru na Schulhoffce přišlo najednou 17 lidí. Byla to bomba a kromě toho další z významných okamžiků oddílové historie, protože na podzim 1992 se v oddíle objevuje, jako tehdejší nováčci, řada lidí, kteří pro oddíl něco znamenali a znamenají. Kromě už zmíněného Sirky přišli po Honzinině náboru Tkanička a Bobr, dál Plamínek, Smíšek, Trpaslík, Dejl. S patřičným časovým odstupem nepostrádá na zajímavosti tehdejší obsazení dvou fungujících družin (stav z ledna 1993):
Lišáci: Soptík, Bill, Orangutan, Pepa, Tkanička, Bobr, Smíšek, Trpaslík
Svišti: Šiška, Grizzli, Vlk, Sirka, Stoupa, Dejl, Plamínek, Sluníčko.
Rádcové Máček a Sklíčko byli členy družiny Jestřábů, stejně jako Hanuš, Všetečka a John.

První výprava, které se čerství nováčci zúčastnili, se konala 21. 11. 1992 - dvě hry po Praze. Ráno jsme se sešli na Vyšehradě, kde Hanuš realizoval klasickou zjišťovačku týkající se výše uvedeného souboru staveb, asi 25 otázek, k nimž měly týmy zjistit odpovědi buďto vlastními prostředky nebo dotazy u kolemjdoucích.

Po ukončení hry jsme se společně přesunuli na hradby do vojenského hřbitova, kde jsme slaňovali. Ve 14 hodin začal Boj o Vontskou kroniku. Týmy obdržely popis tří neznámých osob, které měly vyhledat na předem známých místech a oslovit je heslem. Na to dostaly tři klíče od tajemných dveří, jejichž polohu se dozvěděly vyluštěním zprávy poschovávané v různých částech Malé Strany. Využili sjme tehdy ještě otevřenou štolu pod Petřínem, mající krásné kovové dveře. Ty jsme si na dobu konání hry zamkli. Za dveřmi čekal plánek cesty k Vontské kronice. Byla zakopána samozřejmě pod pětibokým kamenem (ten jsme vyrobili z kusu opuky) umístěným na schodech vedoucích z Vlašské ulice na Pětřín. Všetečka, Máček, Sklíčko a Hanuš jako Vontové týmy navíc na celou dobu hry pronásledovali.

Na fotografiích z další výpravy - do Šárky - nalézám v kronice soustředěného Tkaničku v červené bundě s bílým a modrým pruhem, Dejla v modré kšiltovce, taky Sirku v šusťákách. Zimní sněm na Staré huti a zimní expedice zakočnily rok 1992.

Na zimní expedici jsme neužili mnoho sněhu, zato mrazu požehnaně. Poslední noc - spali jsme nedaleko vesnice Erazim, bylo, jak jsme se později dozvěděli, asi mínus sedmnáct stupňů. Skutečně jsme pozorovali některé symptomy takovémuto mrazu víceméně nasvědčující, například mi do rána zmrznul ve stanu pomeranč.

Ráno jsme se těšili na posezení v příjemně prohřáté čekárně, však ouha - Vzorná čekárna, jak hlásala obrovská cedule uvnitř, byla pečlivě uzamčena.