76. oddíl Krhúti – Junák – český skaut, středisko 93 Praha, z.s.
Krhúti | Propagujte i svojí stránku
POČET NÁVŠTĚV
Celkem: 126330
Včera: 53
Dnes: 60
Průměr za poslední měsíc: 63.75
Průměr za poslední týden: 58.57
PŘIHLÁŠENÍ
Přezdívka:
Heslo:
registrace
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVNÍCI
sutr (před 44 dny 18:51:28)
Šutr2 (před 339 dny 20:42:50)
Pepa (před 641 dny 15:32:57)
Pepa (před 650 dny 14:54:37)
Milan (před 664 dny 22:32:00)
Pepa (před 676 dny 16:14:12)
Pepa (před 764 dny 17:42:54)
Pepa (před 795 dny 16:09:01)
Hlína (před 815 dny 09:22:58)
Čonkin (před 914 dny 16:39:57)
další...
PODÍVEJTE SE TAKÉ...
o oddíle
činnost

1995

Zde si můžete přečíst podrobnou oddílovou historii, tak jak ji pro oddílový časopis Chlístor postupně zaznamenal Milan.

Materiály postupně zpracováváme v chronologickém pořadí, proto zde nejsou zatím zveřejněny všechny roky. Věříme, že budete v tomto ohledu trpěliví.

Krhútskou horou roku 1995 se stala Vysoká u Kolína. Je to poměrně malý kopeček se zříceninou barokního kláštera. Dobyl ji Sirka a pojmenoval Hřebík. Napadlo neobvykle hodně sněhu, podél silnic místy i závěje, do kterých se můžeme vzájemně srážet.
Těsně pod vrcholem hory Máček a Dalík všechny pochytali a internovali je v malém polozříceném sklepení. Kdo se chtěl z vězení vysvobodit, musel podepsat siru Máčkovi smlouvu, kterou se zavázal k službě pod jeho velením na všech mořích i pevninách světa. Někteří statečnější vzdorovali (ponoukáni k tomu přihlížejícími, kteří už smlouvu podepsali) velmi dlouho. Takto byla zahájena celoroční hra "Cesty velkých objevitelů".
Po cestě zpátky na nádraží hrajeme na jednom zamrzlém rybníku oblíbenou oddílovou hru, která vznikla na Pochodu drsných mužů v Bechyni. Hokej bez bruslí a hokejek - Křídla sovětů versus Lokomotiva Doudleby.

Na Dobývání Zvířetic jede s námi oddíl Oswego s Řešetlákem, velkou mezidružinovou hru (byly to myslím Skotské klany) ve Hvězdě děláme společně s Orlíky. Vašek si na jednu z laviček poblíž letohrádku odložil tašku. Máček neváhal a schoval mu ji do odpadkového koše. Viděl ho ale Kopyto a tašku schoval zase jinam. Vašek tašku hledal, Máček se chvíli bavil, pak nahlédl do koše a humor ho přešel.

Na Pochod drsných mužů míříme do Českého ráje. Spíme v sokolovně v Líšném. Je to rozsáhlá budova s několika místnostmi určenými ke spaní v prvním patře a s obrovskou společenskou místností. Postele ani matrace nejsou pravda úplně nejnovější, ale jinak je všechno v nejlepším pořádku.

Pochod drsných mužů v Líšném patří v historii oddílu svou trasou mezi nejkvalitnější. Trasu navrhl Hanuš a tvořila kolečko po téměř všech významných bodech Turnovska. Malá Skála, odtud nahoru na Panteon a po hřebeni na Frýdštejn, Dolánky, indiánskou svatyni a Postojnu a opět Malá Skála, kde je u kapličky první možnost vzdát a podle Jizery se stejnou cestou jako ráno, pouze v opačném směru, vrátit do sokolovny. Této možnosti využilo několik málo nejslabších. Zbytek pokračuje dál pod vedením trojice Hanuš, Máček, Všetečka - směr Kozákov, Semily a tak dále. První se odpojuje skupina vedená Máčkem ve složení Šemík, Drobek, Ježour, urazili celkem 38 kilometrů a nezažili kromě občasného kontaktu se sněhem nic zvlášť dramatického. Zbylí dosáhli brzy Kozákova, kde sněhová pokrývka byla víceméně souvislá, a po jeho pokoření se opět rozdělili. Všetečkovo komando se pokusilo o dosažení sokolovny nejkratší cestou, což se jim také po několika půlnočních konzultacích s obyvatelstvem nakonec ve 3 hodiny ráno podařilo. Toto komando urazilo celkem 56 kilometrů v sestavě Bobr, Medvěd, Soptík, Všetečka. Poslední hrdinové - Hanuš a kdo dál? snad Sirka, Bill, Vlk? - se vracejí v 6:00 hodin, na kontě mají spoustu veselých příhod a 69 kilometrů.

Jarní sněm je v Nižboru se sněmovní hrou připravenou Máčkem. Máček dokonce jel už napřed, aby dokonale prověřil situaci přímo v terénu. Výsledek samozřejmě odpovídal vynaloženému úsilí. "Hra byla perfektně připravená," píše Medvěd v kronice. Začínala zprávou na pruhu kůže, podle ní se družiny vydaly na jih údolím potoka. Nalezly hrob náčelníka a u něj další zprávy. Znamení orla je dovedla k soškám, v jejichž, dutině nalezly lístečky s azimutem ukazujícím cestu k wampumu. A tak pouze jedna z družin - nepamatuju si teď která, skončila na první pokus místo u wampumu v Nižboru pod mostem, kde přirozeně hledala marně. Přes noc ze soboty na neděli napadl sněhový poprašek, aspoň jsme se mohli cítit jako drsní táborníci. Někdo snad i tvrdil, že mu zamrzly olivky na stanu. Odléváni stop nějak nešlo - ne a ne to ztuhnout. Možná to bylo tím, že jsme vzali místo sádry dentakryl. Hanuš se proslavil tím, že si vzal darovaný mu hliníkový hrneček nalezený na jednom z klíčových míst tábořiště.

Na kolovku jedeme 22. - 23. dubna 1995 do Lhotky u Mělníka - naší oblíbené ubytovny s vždy vonícími čerstvě vyčištěnými spacáky a interiérem snesoucím i ta nejpřísnější kritéria mezinárodního cestovního ruchu. A mužstvo v čele s Máčkem nám brzy mizí za obzorem a my pomaleji, ale jistě postupujeme po ose Uhříněves - Koloděje.
Drákula na malém, od Dejla půjčeném kole má za námi ostatními sice odstup, ale nezvětšující se. Náhle se nad krajinou ozve rána. Ohlížím se a vidím v dálce za sebou malou tečku - Drákulu, ale co to? Tečka už nejede na kole, tečka jde podle kola pěšky. Děsím se, co se stalo a děsím se oprávněně. Jedna duše nevydržela. Explodovala a roztrhala i notný kus pláště. Moc dobře to nevypadá a pokusy o opravu selhávají. Nakonec se rozhodujeme k tomu pokračovat pěšky do Kolodějí a hledat zde záchranu v prodejně cyklistiky, autoopravně nebo něčem podobném. Šťastná náhoda nás nakonec i tentokrát zachránila. V servisu nám duši opravili a plášť zvulkanizovali, takže s mírným zpožděním lze pokračovat v cestě. Do Lhotky na nádraží, kde máme sraz s A mužstvem, jsme nakonec dojeli - ovšem se značným skluzem. Máček už byl dost nervózní, co s námi je. Ubytováváme se a jedem se podívat ještě na Kokořín - seshora, jak jinak. Nedělní zpáteční cesta je naštěstí bez komplikací.

Třídenní volno 5. - 8. května 1995 nám dává jedinečnou možnost konečně s přehledem pokořit Sázavu včetně krhanických peřejí, kde Sklíčko utopil brejle a podobně. Kvalitní lodě od Bisportu - poprvé v historii oddílu zkoušíme plastovou novinku - nám dávají ve srovnáni se sporadicky udržovaným laminátem ze Zbraslavi mnohem větši převahu nad živlem. Taky naštěstí neprší. Začínáme tentokrát nikoliv ve Šternberku, ale v Ratajích na tábořišti. Lodě ráno nějak dlouho nejedou, ale nakonec se vše vysvětluje - mikrobusu táhnoucímu vlek s loděmi se porouchaly brzdy, a tak pan řidič při dopravě lodí asi prožil ten tak příjemně mrazící pocit ohrožení s mnohem větší intenzitou než my o den později v peřejích. Další noc spíme pod Zlenicemi, na druhé straně plovárny než stojí hrad, poslední noc na tábořišti v Pikovicích u mostu. Ježour tu slavnostně spálil svoje tenisky určené na rekreační pobyt v Itálii.

13. května 1995 jsme vybojovali vítězně obvodní kolo Svojsíkova závodu na Jižním Městě. Dost hodně pršelo, což nám samozřejmě maximálně nahrálo. Ostatní měkli, my ne. Městské kolo v Chuchelském háji bylo dramatičtější - vybojovali jsme totiž postup do republikového kola a to jsme opravdu nečekali. Systém "není důležité vědět, ale běžet" se vyplatil. Na městské kolo jedeme s celým oddílem, soutěžící hlídka s Honzinou napřed (Vlk taxíkem), ostatní později. Je nás dost, v autobuse hlídám spíš ty mladší, aby včas vystoupili a hle - vystoupili a přece někdo chybí. Je to Soptík - má pravá ruka při organizaci přesunu. Usnul vestoje, ani zastavení autobusu ve stanici ho nevzbudilo, a tak přejel. Když se nakonec vzbudil, bylo mu chvíli divné, proč není doma ve své posteli. Pak si vzpomněl, co a jak a zase se divil, do kterého koutku jsme se asi všichni nacpali, že nás nevidí. Až pak se mu rozsvítilo. Že oni už vystoupili! Podle cesty opačným směrem postupoval pak tak dlouho, až narazil na nepřetržitý proud skautů odbočujících do polí. A tak nás Soptík zase našel. Poučeni zní: Nosit skautský kroj je účelné, jinak by Soptík nepoznal že ten zástup lidí v polích jsou skauti a už nikdy by nás nenašel.

Sraz oddílů se koná tentokrát poblíž hradu Trosky a pořádá ho Osmička. O čem Sraz byl? "Hned ráno po rozcvičce se to začalo dít," píše Vlk v kronice. "Nejprve jsme se vydali po stopách králových zbrojnošů, kteří nás dovedli pod skálu. Ze skály k nám král pronesl řeč, abychom osvobodili jeho dceru. Následně se hra stala trochu chaotickou, protože někdo ze stanů kolem nás na tábořišti (byli tu kromě nás i civilové a Němci) posbíral ztracené perly, které nás měly částečně dovést k princezně. Proto organizátoři museli tak trochu zaimprovizovat a pomoci nám. Poté se už všechno odvíjelo tak, jak mělo, až na to, že v týmu Soptíka a Billa (druhý tým našeho oddílu tvořili Sirka, Plamen a jejich přívrženci) vládla morálka vyvolaná šéfy týmu, jako kdyby bylo jedno, jak se umístíme. Na každé kontrole jsme dostali lístečky s částmi básně, z nichž jsme se měli dozvědět, kde je ukrytá princezna. Báseň nás nakonec dovedla k jeskyni. V přední části jeskyně nás uvítala princezna, ale důležitější byla zadní chodba. Tam byla ukrytá Srazová placka a teprve její nálezce se měl stát vítězem."
"Když jsme dorazili k jeskyni," pokračuje Vlk, "byli tam už Sirka, Plamen a jejich přívrženci. Placku hledal v jeskyni Drákula. Od nás se tam vydal Sopka, který placku lstí získal, a tak jsme zvítězili. Naše vítězství však bylo jen díky tomu, že týmy ostatních oddílů byly tvořeny jen malými dětmi, takže jsme neměli moc velkou konkurenci. Jinak by naše hrátky s mapou skončily neúspěchem."
Dost velkou hrůzu jsem měl z toho, co předvedeme večer u táboráku. "Výzva Tixu" ještě nebyla na světě a nápady zoufale nepřicházely. Nakonec vzniklo společnou bouří mozků pásmo s příznačným názvem "Když je nouze nejvyšší". Jeho součástí byla i stále znovu a znovu (vždy když je nouze nejvyšší) hraná scénka "Tak skončí všichni práskači" (naposled v podání Bobra). Tenkrát měl hlavni roli Bill a scénku zakončil mohutným: "Tak skončí ...krátká pauza vyplněná zoufalým hledáním pointy... VŠICHNI!" "Největší frajor města Prešova" si zase nechal useknout i hlavu, a v tomto duchu se nesl celý náš program.

16. - 18. 6. 1995 vyrážíme na dvoudenní družinové výpravy. Systém je jiný než dnes a dlužno říci organizačně náročnější. Každá družina vyráží úplně jinam, má jindy sraz, jindy se vrací. Lišáci s Máčkem si vybrali Kokořínský důl. Já se Všetečkou jedeme s Káňaty na Malou Skálu, první kousek cesty máme s nimi společný. Ve Všetatech jim máváme, oni přesedají na Liběchov, my jedeme dál. Další osudy, vyjma Káňat, znám už jen z vyprávění očitých svědků.
Lišáci přespali někde u Čertových hlav a další den pokračovali směrem ke Kokořínu.
Jeskyně Klemperka se stala osudnou nováčkovi Drákulovi. Máček musel projevit svůj vůdcovský talent. Drákula sice pokračoval po svých (kdo by ho taky unesl, že ano), ale Bobr měl o batoh víc. V celé věci šlo, jak jsme si později odvodili, hlavně o Drákulovo velmi naivní přesvědčení, že kdo má kotník v sádře, nemusí se na táboře koupat.
Káňata přespala v lese nad Malou Skálou. Ráno doplnil sestavu Sklíčko a byl realizován přesun k Indiánské svatyni. Pršelo. Schovali jsme se pod převisem a dali se do řeči s místní též pod převisem schovanou trampkou. Ta nám podala zevrubnou informaci o tom, že ji znají všichni trampové a trampky v Klokočských skalách, ale hlavně nám ukázala Indiánskou svatyni číslo 2. Indiánská svatyně pro vysvětlení je velká podzemní jeskyně vyzdobená trampskými malovanými plackami, peřím, různými psaníčky a podobně, mezi místními trampy známá určitě tak 20 let. Leze se do ní plazivkou a vchod je dost maskovaný, takže se do ní těžko dostane někdo, komu někdo znalý neprozradí cestu. Našemu oddílu ji prozradila Honzina, no a svatyní číslo 2 řečená trampka. Potom s Káňaty slaňujeme, táhneme totiž s sebou z Prahy lana a sedáky.
Hřebíci pod Hanušovým vedením se rozhodli vypátrat tehdy populární Štěchovický archiv. Vyrazili proto na Medník a do Pikovic. Nevím, co všechno zažili zajímavého, ale nejlepší bylo asi nakonec. Po cestě zpět si ve vlaku Zorro zaujatě prohlížel naproti sedícího vkusně a čistě oblečeného mládence. Právě se nadechoval, aby ho oslovil a nabídl mu členství v Junáku jako ideální náplň volného času pro mladé chlapce jeho věku, když tu ho neznámý předešel. Upřel na něj oči a pravil - zkuste teď nepřeskočit očima na další řádek a doplnit si sami - nuže co pravil onen vkusně a čistě vyhlížející mládenec, když si v Zorrových očích přečetl tu nevyřčenou nabídku? "Jestli na mě nepřestaneš tak blbě čuměl, vyhodím tě z vlaku, ty ......" To pravil a Zorro mu rád vyhověl.

V obvyklém čase odjíždíme na tábor, který získal název "Cesty velkých objevitelů". Nejvíc mi v paměti utkvěla divadla. Etapovka se týkala životních osudů mořeplavců, cestovatelů a podobných osob, večer před každou etapou jsme pro týmy sehráli divadelní představení, po němž hádaly, o kom že to zítra bude. Jako vždycky jsme sázeli především na improvizaci a spásný nápad v okamžiku, kdy je nouze nejvyšší, ovšem někteří (např. Hanuš) měli svá představení pečlivě propracována již z Prahy. Do divadla přicházely týmy ve společenském oděvu, Všetečka a Hanuš převzali úlohu uvaděčů, pečlivě kontrolovali lístky, které si týmy vybojovaly během roku a usazovaly týmy podle kvality vstupenek na místa.
Z etap si pamatuju Všetečkovy australské trestance čili valení kamenů po cestě k Lišce v trestaneckých pruhovaných oděvech (většinou pyžamech). V závěrečné etapě týmy obepluly celý svět. Jednotlivé přístavy, jimiž musely proplout, jsme umístili do rozumné vzdálenosti od tábora a označili reklamními nafukovacími balony s namalovanou zeměkoulí. Vyšlo to celkem hezky, ti nejschopnější zvládli kolem sedmdesáti kilometrů. I únava a puchýře občas byly.
Na tábor přijel z Prahy objednaný Astrobus z Petřínské hvězdárny, abychom si mohli vyzkoušet pozorováni planet a hvězd. Netradičně na táboře proběhla Traperka, původně pro ni naplánovaný termín se totiž kryl s městským kolem Svojsíkova závodu, do něhož jsme postoupili (při konkurenci na Jižním Městě by byl debakl nepostoupit). Na jídlech si dali všichni maximálně záležet, na vaření byla spousta času a rodiče dopravili na návštěvák potřebné suroviny. Bill se Soptíkem dodali menu o několika chodech včetně na místě vytvořených knedlíků.
Mimo stálé osazenstvo se tábora zúčastnil Řešetlák, který obohatil Krhútskou tradici několika novými prvky (např. Tvrďárnou) a také Dalíkův americký přítel skaut Sall se svým kanadským kamarádem. Sall s námi přes svůj věk kolem šedesátky chodil pravidelně na ranní koupání a na táboře se mu asi docela líbilo.

Podzim 1995 - tradiční zahájení - Lužnice. Suchdol - Veselí - všechno jak má být včetně ranního vstáváni na Mláce. Tenhle úsek už jsme jeli tolikrát, že si opravdu nepamatuju, co se stalo kdy. Spíš mám v hlavě takovej koncentrát všech oddílových Lužnic. Naloďování na náhonu u pana Bareše, zákruty a vrbičky až na Pilař. Na Pilaři tradiční zastávka, svačina a přenášeni lodí. Pokud pálí sluníčko, může se tady člověk na chvíli příjemně natáhnout, ovšem v září se tohle vždycky nepovede, a tak moje jediná konkrétní vzpomínka na Pilař je přesně opačná - jsem úplně tuhej zimou, stojím v mokrých botách a gumáku, vyjídám z konzervy odporné rybičky v tomatě made in USSR a přikusuju studenej tvrdej chleba.
Majdalena, Rozvodí s druhou svačinou, Nová řeka. Vždycky si tady říkám, jak tenhle umělej kanál dokázali v 16. století vybudovat - lopatama a krumpáčema. Já bych to neuměl ani vyměřit, aby byl dostatečný spád. Nekonečnej poslední úsek před Mlákou - kolikrát ještě hrábnu pádlem, než uvidím most? Za mostem vlevo pomníček operní pěvkyně Emy Destinové, která žila blízko odtud ve Stráži nad Nežárkou, rozlehlý statek opět nalevo, nalevo chaty, břehy s převislými kořeny, jez. Vyložit lodě, dojet na druhý břeh pro dřevo, postavit stany, spát.
To nejlepší na Lužnici je vždycky nedělní ráno. Zvoní budík, probouzím se v půl šestý. První myšlenka - jak sbalíme, vždyť je úplná tma! Zmrzlý celty nejdou složit. Hrozná zima. Odporně studený boty. Mlha nad řekou. Přenášíme lodě přes jez a vjíždíme do té mlhy. Vlastně je to nádhera, něco, co jinak člověk nezažije. Ale cvaknout se teď bych opravdu nechtěl. Jednou jsme tady na Mláce potkali kurs od nás ze školy. Upozorňoval jsem je, v kolik ráno vyjíždíme, ale asi to nepostřehli nebo nevěřili. Vyprávěli mi pak, že kolem osmé vstali a nechápali - kam zmizely naše stany?
Snad to byla zrovna tahle Lužnice, kdy byl trochu vyšší stav vody. V neděli je to vždycky trošku napjatý, abychom dojeli do Veselí včas, ale tehdy žádný problém. Rozdíl to byl obrovský, hlavně když jsme tahali s Hanušem a Billem Medvědovu a Bobrovu otočenou loď. Nikdy bych neřekl, že mě Lužnice, vlastně teď už Nežárka v těchhle místech podrazí nohy a donutí mě splývat slušných pár metrů. Ale nejlepší na konec. Na obzoru se objeví věž kostela ve Veselí a přijíždíme k poslednímu jezu dobře s hodinovou rezervou. Mimořádná příležitost - otevřená šlajsna! Poprvé a jedinkrát, co tu jezdíme. Sjíždíme ji na lodích bez věcí pořád dokola a relaxujeme.

Ve dnech 15. - 17. září 1995 se koná v Ostravě republikové kolo Svojsíkova závodu, do něhož poprvé v historii náš oddíl postoupil. Je to jedna z mála oddílových akci, jichž jsem se nezúčastnil (očekávali jsme narození Honzy), takže vlastně vím všechno jen z doslechu. Můžu tedy jenom prodat, jak jsem koupil, na druhou stranu je to akce, která má v oddíle dost pamětníků. Kompletní sestava družstva dodnes zdobí desky Knihy pro nováčky, asi proto, aby jim byla hned při vstupu do oddílu předvedena meta nejvyšší. A tak se všichni doma můžete pokusit nad fotografií vyvolat alespoň na okamžik atmosféru těch vzácných chvil.
Sirka, Bill, Bobr, Medvěd, Vlk, Tkanička, Ježour - to jsou ti slavní. Ve skautských širácích, kraťasech a kompletních krojích jako by z oka vypadli onomu skautu zjevujícímu se na Orlovech již od dob bájných skautských počátků. Všichni jste ho měli možnost vidět při loňské podzimní hře a můžete porovnávat. Jako by mu z oka vypadli, zvlášť někteří. Snad jen malý rozdíl věku, ano, onen bájný zdá se přece jen být o pár let starší než ti naši.
Hlavním manažerem akce jmenován Hanuš, jemuž jeho enormní zodpovědnost (za kterou mu nepřestávám být vděčen) způsobovala spolu s mírnou neukázněností kluků stavy beznaděje, o nichž jsem obdržel po návratu podrobné reference. Vedlejší manažer Všetečka svou spontánností Hanušovu klidu rozhodně nepřispíval.
Vlastní závod i věci související proběhly celkem v pohodě, večer byl vyplněn hrou Mafie se Stodesítkou rovněž zde přítomnou, spalo se na vysokoškolských kolejích někde na kraji Ostravy. V závodě jsme byli pátí.

Nezúčastnil jsem se ani putovní výpravy (důvod uveden výše), vedl ji Hanuš s Řešetlákem. Cílem zvolili Kokořínský důl. Fotografie pořízené Řešetlákem vyšly ve Wampumu Neskenonu, ne však popis dodnes s oblibou tradované historky, kdy Soptík vynadal Řešetlákovi za to, že si na nádraží koupil kávu, což u Krhútů samozřejmě nepřipadá v úvahu - či abych parafrázoval jinou příhodu s Řešetlákem z družinové putovní výpravy Hřebíků - co by udělal Milan? Milan by si kávu nikdy nekoupil.
Hanuš s Řešetlákem pak pro Krhúty odveleli společné ještě jednu akci - Povrly s dvoudenní hrou na motivy románů J. Verna (hru zkonstruoval Řešetlák). Spaní v tělocvičně, bazén, etapy jako stavba chýše, transport raněného a podobně. Opět vyšlo pár fotek ve Wampumu, třeba Šemík stojící před starým rozložitým dubem. Výpravy se zúčastnili kromě Krhútů ještě asi tři kluci z nějakého čtenářského klubu - Řešetlákovi známí.
Honza byl asi týden doma z porodnice, pamatuju se, jak jsem šel v neděli odpoledne s tehdy dvouletou Nánou oddílu naproti na Masaryčku a v čekárně jsme si pak s Hanušem vyměňovali informace. Hanuši, díky, byla to tvoje vůdcovská zkouška!

2. prosince 1995 proběhla velká hra po městě pořádaná Krhúty na téma povídky - romaneta Jakuba Arbese Svatý Xaverius (to je mimochodem známý jezuitský světec a misionář v Asii, jmenuje se správně sv. František Xaverský). Hry se zúčastnila Stodesítka (ještě pod vedením Plazíkovy předchůdkyně Špalka), Karibu, Orlíci, Arwen a Aragorn (tyto dva úzce spolupracující oddíly z Jižního Města už zanikly) a také jeden tým od Brambůrek - tedy oficiálně oddílu Velká Medvědice (zbytky jejich jídelny jsme likvidovali na táboře 2000). Hrálo se na velkém území včetně přesunu městskou dopravou, začátek u Lorety, kde jsem signalizoval z rampy Černínského paláce první zprávu. Po pátrání na různých místech Malé Strany (také v okolí kostela sv. Mikuláše, kde se nachází obraz sv. Xaveria hrající ve hře klíčovou roli) volaly týmy k nám domů, po sdělení správně zjištěného hesla obdržely instrukce k přesunu na Petřín. Přiložením xerokopie zmíněného obrazu se speciálně vyznačenými body na plán Prahy vyplynula pro ně pak další cesta - na Cibulku. Tady pak v Hanušově režii (to asi Hanuš ještě netušil, že tady blízko bude za pár let bydlet) hledaly poklad.
Hra vyšla docela dobře včetně času, ovšem až na jeden tým Stodesítky, který nejen že se ztratil, ale porušil všechny dané instrukce a nebyl schopen o sobě dát vědět. Stáli jsme s Hanušem a se Špalkem ze Stodesítky ještě notnou dobu po té, co ostatní týmy už dávno vyrazily směrem k domovu, na chodníku u zastávky tramvaje Poštovka pod Cibulkou a vyhlížely ony zoufalkyně, já jsem v pravidelných intervalech z telefonní budky u benzinové pumpy volal domů, jestli už se neozvaly. Nakonec se ozvaly - z domova - že se ztratily, a tak jely domů.

Zimní sněm (15. - 17. 12. 1995) se konal poprvé u Ledče nad Sázavou na tábořišti v místě starého lomu a vápenky (jmenuje se Horky). V Praze zrovna vypukla chřipková epidemie a byly dokonce vyhlášené chřipkové prázdniny. Majitelé tábořiště, místní skauti v čele s hajným Tonym z hájenky sv. Huberta nás očekávali na nádraží. Přišlo to celkem vhod, protože byla tma jako v pytli a my jsme vůbec netušili, kde se tábořiště nachází. Navíc napadlo poměrně dost sněhu. Nejdřív jsme šli po silnici, pak jakýmisi "zkratkami" lesem a závějemi, Špejle padal do sněhu a nadával, ti silnější se střídali o týpko.
Hajný Tony se mi do telefonu před odjezdem dušoval, že na tábořišti jsou týpiovky na šestimetrové týpko. Což o to, tyčí bylo dost, ale na délku scházelo pár centimetříků. Ale o půlnoci není vhodná doba na kácení lepších, a tak jsme vzali zavděk tím, co je a řekli si, že situaci budeme řešit později. Prostoru uvnitř týpí ovšem nebylo nazbyt, ještě že se dalo spát i pod stříškou u místního srubu - tam jsem to zalomil já s Hanušem. Ráno bude moudřejší večera!