76. oddíl Krhúti – Junák – český skaut, středisko 93 Praha, z.s.
Krhúti | Propagujte i svojí stránku
POČET NÁVŠTĚV
Celkem: 126330
Včera: 53
Dnes: 60
Průměr za poslední měsíc: 63.75
Průměr za poslední týden: 58.57
PŘIHLÁŠENÍ
Přezdívka:
Heslo:
registrace
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVNÍCI
sutr (před 44 dny 18:51:28)
Šutr2 (před 339 dny 20:42:50)
Pepa (před 641 dny 15:32:57)
Pepa (před 650 dny 14:54:37)
Milan (před 664 dny 22:32:00)
Pepa (před 676 dny 16:14:12)
Pepa (před 764 dny 17:42:54)
Pepa (před 795 dny 16:09:01)
Hlína (před 815 dny 09:22:58)
Čonkin (před 914 dny 16:39:57)
další...
PODÍVEJTE SE TAKÉ...
o oddíle
činnost

1996

Zde si můžete přečíst podrobnou oddílovou historii, tak jak ji pro oddílový časopis Chlístor postupně zaznamenal Milan.

Materiály postupně zpracováváme v chronologickém pořadí, proto zde nejsou zatím zveřejněny všechny roky. Věříme, že budete v tomto ohledu trpěliví.

Rok 1996 začínáme jako obvykle dobýváním Krhútské hory. Řešetlák nám doporučil netradiční možnost - dlouhé železné schody vedoucí od Vltavy na pláně nad Úholičkami poblíž Roztok. Tygříci říkali těm schodům schody do nebe, pro nás je to ovšem Sirkovou zásluhou hora Hřebíkárna. Na pláních jsme zahráli pár her, třeba kdo nejrychleji vyleze na posed bez použití žebříku.

Na Pražských strašidlech nejen hrajeme (Sirka, Bobr, Plamínek), ale i strašíme. Všetečka je starým indiánem a Bill šíleným lazebníkem. Dobýváme Zvířetice, tentokrát s Liščí stopou, Řešetlákovým známým oddílem z Žatce, pozdějším Ksigudanem. V Prokopáku zahajujeme etapovku.

Na 146. výpravě, 3. února 1996, se stala zvláštní věc. Krátce po té, co jsme vystoupili v Klánovicích z vlaku, se ztratil Tkanička. Po chvíli hledání jsme objevili zkrvavený dopis, v němž se oznamovalo, že Tkanička byl unesen a bude také umučen. Ihned jsme se vydali po stopách únosců. Naštěstí Tkaničku mučili už po cestě, takže jsme mohli jít po stopách jeho krve. Nacházeli jsme vzkazy a zprávy tajemného komanda, plnili jsme uložené úkoly a stále mu byli v patách. Připlížili jsme se až k troskám podezřelé budovy, z nichž se ozývaly výkřiky a snad i střelba. Neváhali jsme a vyrazili do útoku. Proti nám stálo několik maskovaných teroristů v neprůstřelných vestách, s punčochami na obličejích a se stopami Tkaničkovy krve na rukou. Tkanička stál surově přivázán ke stromu uprostřed pobořeného stavení. Jeho tričko bylo rozřezáno nožem a vše nasvědčovalo tomu, že jsme zasáhli v poslední chvíli.

Trasa Pochodu drsných mužů vede Českým středohořím přes Lovoš a Milešovku. Na kopcích je spousta sněhu a Plamínek má jen roztrhané botasky, takže se bavíme na jeho účet. Ubytování je domluvené v domečku České tábornické unie v Libochovicích. Dole klubovna a kuchyňka, nahoře v podkroví, kam vedou strmé schůdky, se spí na molitanech. Oheň v krbu působí romanticky, ale moc nezahřeje. Do podkroví se sotva vejdeme, spím s Hanušem na podlaze v přízemí. V hluboké noci nás vzbudily rány. Vyplašeně rozsvěcujeme baterky - co je? Někdo nahoře nezvládl situaci a skutálel se ve spacáku po schodech až k nám. Než jsme se pořádně zorientovali, zmizel opět nahoře. Nikdy jsme nezjistili, kdo to vlastně byl.

Jarní sněm 22. - 24. 3. 1996 se konal v Nižboru na Výbrnici (letos na podzim tu Lišáci spali první noc na putovní výpravě). Vzhledem k problémům s dřevem, které tady vždycky byly, a taky celkem brzkému termínu sněmu, vyjíždí napřed čtyřčlenná skupina (Sirka, Plamínek, Bobr, Bill) s úkolem připravit pro oddíl na páteční noc dřevo do týpek. Hodilo se. Celou výpravu hrajeme mezidružinovou hru inspirovanou indiánskou bájí o Velké hlavě. V sobotu večer jako jednu etapu pouštíme po potoce lodičky se svíčkami, jež se ostatní družiny kamínky snaží sestřelovat. Nevím, jestli tady nebo při jiné akci na Výbrnici (měli jsme tu sněmy několikrát) nalezl Hanuš v křoví hrníček, který si samozřejmě ponechal bez ohledu na to, s čím vším uvedené křoví sousedilo. Musím se ho zeptat, jestli mu ještě stále slouží. Na místě nás taky v sobotu dopoledne navštívil Řešetlák se svojí manželkou Zdenkou.

Po velikonocích 20. - 21. dubna jedeme na dvoudenní kolovku do Slaného. Já a Hanuš máme tradičně na starost B - mužstvo. Převážíme si kola metrem na Holešovice, odtud jedeme krásnou cestou podél Vltavy do Klecan. Přívozem se dopravujeme na druhý břeh, stoupáme někam do Úholiček a hle - Hanušovi se rozsypalo čtyřkolečko na zadním kole mnou zapůjčeného nějakých deset let starého favorita (kam tehdy na nás s horskými koly). Situace je řešitelná pouze rozdělením. Hanuš pokračuje s tradiční tisícovkou v kapse dál pěšky a pokouší se po cestě narazit na někoho, kdo udělá s jeho kolem něco, aby se na něm zase dalo jet, na ceně nezáleží (Hanuši, máš za všechny ty prekérní situace, které jsi vždycky dokázal vyřešit, můj obdiv). Já pokračuju se zbytkem B - mužstva dál. Trošku jsme se zdrželi, ale prognóza není beznadějná, snad budeme na místě srazu s A - mužstvem pod vedením Máčka včas (díky Máčku za všechny kolovky, kde jsi obětavě odvedl A - mužstva na místa určení včas a správně i přesto, že jsi měl s sebou Všetečku nebo Špejli nebo někoho jiného, kdo se dokázal spolehlivě ztratit v Uhříněvsi nebo v Kostelci nad Labem nebo kdekoliv jinde. Díky tobě jsem nemusel být na dvou místech zároveň). Už zbývá jen pár vesnic, první vesnice za Smečnem u kostela, tam to místo srazu je. Dáváme někde na návsi svačinu, sedíme na lavičkách, dojedli jsme, startujeme. Já první, ostatní zahýbají za mnou prudce doleva, jenom poslední Špejle ne. Osm kilometrů před Slaným se dává vlastní cestou. Když zjišťuje, že se ztratil, nečeká podle instrukcí na místě, nýbrž pokračuje svou cestou dál a dál. My jsme za chvíli jeho zmizení zjistili, vracím se hned pro něj, ale díky jeho objevitelským touhám ho nenalézám. Nu, zkrátím to. Do Slaného jsme dorazili v tomto pořadí: 1. Špejle, 2. Hanuš - byl značně překvapen, koho to nevidí, Špejle naopak se velmi zaradoval, neboť kde je Hanuš, tam je bezpečno, 3. A+B mužstva z místa srazu společně. Jsem rád, že můžeme nanosit kola točitým schodištěm do šatny v prvním patře a ubytovat se v sále s jevištěm, odkud nám paní správcová hází spacáky. Hysterický křik tehdy malého Jehly, že se mu ztratila peněženka, mě nechává zcela nevzrušeným, odpouštím mu i jeho odpolední výstup na jedné z malebných silniček, kdy ve stoupáni v zatáčce náhle odhodil kolo a ječel podobně jako teď, že už nemůže a dál nepojede. Peněženku našel asi tři minuty poté a to byl tak právě čas, abych ukončil svoji krátkou fyzickou i duševní relaxaci spojenou se zhodnocením dosavadního průběhu dne a pískal nástup. Někteří chlapci nápadně ožili, bude třeba zahájit další program. Po týmech...

3. - 5. května vyrážíme na družinové výpravy. Lišáci s Hanušem si vybrali zámek Červená Lhota s okolím a kromě pátečního nočního deště neměli myslím větší problémy. Já s Káňaty jsem jel na Úterský potok. V pátek měl vlak dost značné zpoždění, přípoj ujela a tak jsme proti předpokladům tábořili v Pňovanech v lese u nádraží a na místo pokračovali až v sobotu ráno. Jinak ale taky žádné drama, jenom Vlk spadnul do potoka a musel chodit v kanadách a teplákách. To pravé dobrodružství tak zažili jenom Hřebíci s Řešetlákem. Bylo to prý tak dramatické, že z toho Řešetlák vytěžil námět pro jednu ze svých povídek. Vše se odehrálo v drsné a jen málo prozkoumané krajině středních Čech, v oblasti zhruba vymezené Satalicemi, Jenštejnem a Starou Boleslaví.
Prudký déšť znemožňující takřka pohyb pronásledoval Hřebíky po celou výpravu. Nejdříve se pokoušeli čelit mu zarputilostí, pak stavbou přístřešku z celt a igelitu, což ale nikdo neuměl, jak si mi Řešetlák později hořce stěžoval. Nakonec, když už byli všichni na konci svých sil, padla z Řešetlákových úst ona zoufalá otázka: "Co by udělal Milan?" "Milan by šel dál," odpověděl s naprostou jistotou Sirka, a touto odpovědí jako by se všem vrátil klid a rozvaha. Ano, Milan by šel dál, tím pádem není co řešit.

Tajemství traperovy pánve se odehrálo na Tetíně v lomu, do kterého nás zavedl Job. Soutěž jsme zpestřili slaňováním. Jako jarní vodu jedeme 31. 5. - 2. 6. Otavu.

Sraz oddílů je v naší režii s názvem Pohádka o čaji dvanácti perutí. Všechno připravují Máček, Sklíčko, Všetečka, Zajíc, Tornádo a tak dále. Má se konat na tábořišti loňského srazu pod Troskami, to ale kluci našli obsazené oslavou místních hasičů. Naštěstí je poblíž tábořiště další, jediným problémem se stala navigace, ale vše bylo vyřešeno stoprocentně. Ze srazové hry si moc nepamatuju, jenom to, že jsem byl na kontrole slaňování s Všetečkou.

Tábor v roce 1996 se jmenoval Poselství bílé sovy Gokhos. Legendu - příběh indiánských chlapců s hlavním hrdinou Rychlonohým lišákem (kterému jsme soukromě říkávali Rychlonohý lyžák) dodal Řešetlák. Týmy získávaly písmena do zprávy k závěrečné etapě, ta začínala u černé pardálí hlavy, přesně vzato v její dutině. Část písmen bylo možno vyhrát v Labyrintu, právě tom, který se občas hraje na schůzkách.
Umístění týmů v etapovce, podíváme-li se na věc zpětně, asi dost přesně odpovídá potenciálu danému jejich složením - hluboká poklona Tkaničkoví, Bobrovi a Vlkovi.
1. místo: Sirka, Sindibád, Erik
2. místo: Medvěd, Ježour, Drak
3. místo: Vlk, Špejle, Špendlík, Lišák
4. místo: Bobr, Prcek, Mamut
5. místo: Tkanička, Jehla, Brouček
Specialitou tábora byla Jestřábská služba ve složeni Soptík, Bill, Máček, Sklíčko, Hanuš, Tornádo. Pod vedením Máčka a Tornáda proběhnul čtyřdenní puťák do Novohradských hor, pro ně dva opět jedna z vůdcovských zkoušek. Žádná trapná modelová situace připravená zkušební komisí, ale syrová realita 12 starších členů oddílu s odbojným Soptíkem v čele. Nevím, nevím, co by udělal Milan, kdyby mu bylo tolik co Máčkovi a nebyl zaštítěn převahou věku a dalších věcí.
"Studená bahnitá koupel v rybníce Hláska. Dále po červené panenskou krajinou. Ticho! Jednoty - polozbořená kaplička, louka plna květin, les je kouzelný. Míjíme křišťálový potok. Hledáme místo ke spánku. Máme ho. Sice samý mravenec, ale to nevadí. Vaříme z potoka a všímáme si všeho. Usínáme v pralese." - tolik Máček. "Na tento puťák budu do smrti vzpomínat ve zlém, ale hlavně v dobrém." - tolik Soptík.
Etapovka začínala nočním bděním týmů u ohníčku nedaleko tábora. Zjevující se posvátná zvířata - sova, jelen, liška, medvěd, pardál, chřestýš a veveřice jim předala svá poselství.
Zahajovací obřad rozehrál celou spoustu dimenzí - poetičnost večera v mlčení u hořícího ohýnku, tajemné zjevování se maskovaných postav zvířat - archetypů indiánského myšleni, na protipólu tvrdou realitu člověka prodírajícího se křovinou trnek a lísek bez baterky a ještě oslepeného září ohně. "Milý jelene, dovol abych ti poradil lepší cestu než tu, která vede mezi kamením, kopřivami, malinami, chroštím." Ježourův výrok k Hanušovi - jelenovi zachycuje v obdivuhodné zkratce vše, co se tehdy odehrávalo.
Pro starší účastníky tábora v roce 1996 připravili Máček a Tornádo první ročník Čtyřiadvacetihodinovky po památkách a zajímavých místech v okolí tábora. Start přesně o půlnoci, úkol - obejít co nejvíce míst podle seznamu a vrátit se nejpozději do následující půlnoci. Zúčastnilo se osm lidí ve čtyřech dvojicích: Bobr + Tkanička, Všetečka + Ježour, Bill + Vlk, Sirka + Medvěd. Zvítězili Bill s Vlkem.
Společný táborák s Brambůrkama byl pro Krhúty jednou z mála příležitosti k oblečení skautského kroje (nepočítám-li Svojsíkův závod).
Řešetlák organizuje Tvrďárnu - vyhrál Všetečka, pozoruhodný úsek přespání na stromě jsme myslím od té doby nikdy neopakovali stejně jako stání bez hnutí v bederce na břehu rybníka.
Hanuš dodal na tábor sérii vlastnoručně nakreslených pohledů v zelené barvě - možná má tuto raritku někdo ještě nalepenu ve svém deníku. Měli bychom rozhodně vydat reprint. Později mi Řešetlák referoval o nelichotivém přijetí pohledů ve skautských sběratelských kruzích, kam nevím, jak se dostaly - asi právě přes Řešetláka. Autory oněch deklasujících hodnocení pečlivě sledujeme a jistě přijde vhodný okamžik, kdy ucítí sílu našich pěstí.
Poklidný běh táborových dní zpestřily výlety do Písku a do Blatné, kdy jsem k Řešetlákovu zděšení myslím trochu experimentoval s volbou trasy, ale nakonec jsme se vrátili vždy v řádném termínu. Tornádo namalovala sněmovní týpí a tím zahájila éru pomalovávání (mimochodem je to výborná prevence proti plesnivění látky). Jako etapu zkoušíme po týmech Setonův hrnec - není to špatné. Z dalších etap si pamatuju prusíkování na buku za táborem, cestu týmu po prkně = lyžích, strhávání čísel na koních z provazu nataženého mezi týpkama na táborovém náměstí. Druhá várka rohů dodala táboru kus nefalšovaného indiánského koloritu.

Po táboře vyráží někteří starší s Honzinou na expedici na východní Slovensko - Kremenec a slovensko - polská hranice, po stopách expedice z roku 1991.

Sto padesátou pátou akcí jsme zahájili oddílový rok 1996/97. Navštívili jsme Ekotechnické muzeum neboli čističku v Bubenči. Bylo to první setkání, při němž jsme ještě ani zdaleka netušili, že za několik let poté se zde zjeví Krhútům Lomikel.

Tak kampak letos na vodu? Řekli jsme si s Honzinou, že zkusíme něco nového, vytipovali jsme Berounku a naťukli novou půjčovnu odněkud z Hořovic. Asi 15 lodí, termín 20. - 22. září (to je přece ještě léto a my jezdíme na výpravy v kraťasech), no a protože ne všude je tábořiště dosažitelné od vlaku, tak v sobotu ráno lodě vlekem za mikrobusem do Liblína, po cestě se stavit v Chrástu, kde budeme spát, a naložit k lodím lidi. Lidi ovšem je třeba převézt nadvakrát, protože nějakých třicet míst a prostor na barely přece jenom v mikrobusu není, i když se jedná o kluky ve věku od devíti let. Měli jsme dojem, že to vypadá jako celkem rozumně zorganizované, ostatně zažili jsme s oddílem větši divočiny, například stěhování buňky a maringotky na nynější místo klubovny. Majitel půjčovny mluvil do telefonu suverénně, tvářil se jako zkušený vodák, který má za sebou vše, co lze na vodě zažít, tak jsme si řekli - není co řešit. Ve čtvrtek před odjezdem nám pán zavolal, zda objednávka platí. Samozřejmě, proč by platit neměla, odpovídáme. No tedy dobrá, přijedu. Teprve v sobotu ráno se pak Honzině přiznal, že si o naší objednávce do poslední chvíle myslel, že se jedná o kanadský žertík jeho kamarádů. Celý poslední týden si říkal, že nevyměkne jako první a dohraje hru do konce a v duchu pořád čekal, kdy to praskne na druhé straně. Avšak kamarádi neměkli a neměkli. Když měl začít nakládat lodě, ruply mu nervy a vytočil naše číslo pevně přesvědčen o tom, že ze sluchátka se ozve buď nechápavý dotaz, o jaké lodě že se jedná a jestli je opravdu při smyslech, nebo salva smíchu.

Putovní výprava 4. - 6. 10. je na Brdy na Plešivec a do okolí. Podobně jako na vodě velí Honzina, já hlídám doma děti. Proběhlo několik inspirativních mezidružinových soutěží - postavit co nejrychleji jeden jehlan a ubytovat v něm celou družinu se všemi věcmi, udělat co nejdelší provaz z věcí a oblečení členů družiny, umístit všechny členy družiny i všechny jejich věci do výše jednoho metru nad zem a vydržet tam tři minuty.

S půlhodinovým zpožděním někdy v 0:30 12. října vyjíždíme z Hlavního nádraží posledním pantografem na noční pochod Karlštejn - Praha. V Karlštejně přes rozestavěný most (nejoriginálnější způsob zabezpečení míchačky přes noc, který jsem kdy viděl - zvednout jeřábem do dostatečné výšky), kolem hradu na louky u Dubu sedmi bratří a dál od vesnice k vesnici (v jedné z nich někdy ve tři hodiny ráno Soptík s Vlkem klátí ořechy, zatímco my poklidně svačíme a zkoumáme obsahy popelnic před obchodem), z kopce dolů ztichlým Radotínem, přes novou lávku zahalenou mlhou a nakonec šněrujeme v mikrospáncích silnici do Zbraslavi, kde nasedáme na jeden z prvních ranních autobusů.

Některé akce jsou bohaté na dramatické situace, některé proběhnou celkem v klidu a zhruba tak, jak o nich bylo předem předpokládáno. Musím říct, že speciálně u kolovek, kde každý větší defekt na některém velocipédu může znamenat značný problém, nebývám poklidnějším průběhem zpravidla zklamán, i když uznávám, že o takové akci se pak jen obtížně referuje v Historii oddílu. Jednodenní kolovka 20.10. 1996 ke klidnějším akcím patřila. Rozděleni na dvě mužstva dojeli jsme do Klánovic, kde jsme se na nádraží setkali. V Klánovickém lese jsme společně ozdobili jeden už bezlistý strom ptáčky, které jsme na místě vyrobili z klacíků a pomalovali vodovkami. Třeba to překvapilo některého z pozdějších náhodných kolemjdoucích.

2. listopadu slavíme 8 let oddílu vypouštěním balonů v lesoparku. Máček jako tehdejší rádce donutil Lišáky k mimořádné schůzce v pátek před výpravou, protože na družinovce nebyli schopni svůj družinový balon dolepit. Balony se vznášely celkem neochotně, podle fotek to ale úplný propadák nebyl.

160. akce dvoudenní výprava do Turnova se hrou "Cestou k posvátnému grálu". Spíme v miniaturní tělocvičně zvláštní školy. Hra se odehrává v okolí Drábských světniček, už jednou podobný pokus byl, ale tehdy žádný z týmů nedokázal najít ani první kontrolu. Dnes je to tedy napodruhé. Týmy oběhly šest míst a sestavily tajemné slovo Aburcha. Pak mohly sestoupit do jeskyně pro grál. Zvítězil Bobrův tým. Pro Ajaxe jeho první výprava a hned zajímavá příhoda - při masu si ukopl nehet na palci.

Hra po Praze - pašeráci - zjišťovačka a bitvy o knoflíky v Liboci, na Bílé hoře a v Ruzyni.

13. - 15. prosince zimní sněm v Nižboru. "Sraz byl na Hlavním nádraží, vyjeli jsme a dojeli jsme, vyšli jsme a došli jsme. Již z dálky jsme viděli náš předvoj v podobě Medvěda, Bobra, Sirky," cituji Dejlův zápis z kroniky. Myslím, že popsal páteční večer celkem výstižně. Předvoj byl v Nižboru nutný, na zdejších strmých stráních se shánělo dřevo dost obtížně i za denního světla. Po různých hrách vařily večer družiny buřtguláš, nevím, jestli se z toho někdo najedl, třeba Hřebíci většinu během přípravy sklopili do ohně. Inu společné vaření je príma, ale nesmí to být moc často. Po sněmu následovala oblíbená hra "Kdo je kdo" neboli "Na Pařana Faldu". Zkoušeli jsme taky docela dobré psychohry - pád ze stolu po zádech do hlubiny, kde snad bude připravena náruč kamarádů a ostrý rozběh se zavázanýma očima s důvěrou, že mě snad někdo chytí. V neděli provádíme tehdy oblíbenou akci "Modrá noha".

Krhútánocemi končíme rok 1996.