V zimě 1925 nastal v Nome v západní části Aljašky problém, který místní lidé nedokázali vyřešit. 21. ledna 1925 vyslalo městečko Nome telegraficky úpěnlivou žádost o pomoc: ?Volá Nome. Vypukl tady záškrt. Nemáme žádné sérum.? V Seattle i ve Fairbanks byla připravena letadla, ta ale nikdy nevzlétla. Těžký padající sníh a teploty pod mínus 20 stupňů byly nad možnosti tehdejších strojů. V aljašské zimě neexistoval způsob, jak sérum do Nome dopravit, moře bylo zamrzlé, doprava lodí nepřipadala v úvahu, nejbližší železnice byla vzdálena 700 mil. 25. ledna přichází telegrafická zpráva z Anchorage. Sérum bude dopraveno vlakem do Nenany. Zásilka váží 10 kilogramů. Dál musí pokračovat psím spřežením.
Dvacet dobrovolných musherů bylo v krátké době připraveno štafetou převézt zásilku séra z Nenany do Nome. 26. ledna se na cestu vydalo první spřežení. Většina musherů pracovala jako vůdci poštovních psích spřežení. Jezdili ale jen za přijatelných podmínek , teď museli vyrazit bez ohledu na počasí. Museli čelit teplotám , které klesaly až na mínus 60 stupňů, vánicím, větru, hlubokému sněhu. Nejstatečnější byl Nor Leonhard Seppala. Ujel celkem 420 kilometrů, úseky ostatních měřily řádově desítky kilometrů. Akce dopadla úspěšně, za pět dní bylo sérum v Nome a epidemie záškrtu byla zastavena.
V lednu 1995 přinesly anchoragské noviny rozhovor s Edgarem Nollnerem, posledním žijícím musherem, který se zúčastnil tehdejší akce. Bylo mu devadesát let. Řekl tehdy: ?Nikdo z nás tenkrát ani netušil, že tenhle počin bude inspirací ke vzniku nejslavnějšího závodu psích spřežení Iditarod. Chtěli jsme jen pomoci, to je vše.?
První závody byly uspořádány koncem šedesátých let, první velký závod napříč Aljaškou se uskutečnil v roce 1973. Postupně se k psím spřežením přidali pěšáci, běžkaři a cyklisté. Základní zásady závodu zůstávají stále stejné. Iditarod je nonstop závod napříč Aljaškou vlastní silou, organizátor nezajišťuje závodníkům žádnou podporu, nezajišťuje ani jejich hledání a dopravu do bezpečí. Závod nejde v podstatě ani vzdát, závodník je uprostřed pustin a nemá to komu říct a nikdo pro něj nepřijede. Není žádné spojení s okolním světem, mobilní telefony ani vysílačky tu nefungují. Do bezpečí se v případě odstoupení od závodu musí dostat každý sám. V současné době jsou vypisovány dvě trasy, kratší 560 kilometrů a delší 1760 kilometrů. Na kratší trase malá podpora závodníkům přece jen existuje. Jsou na ní kontrolní stanoviště, na nichž je možné se najíst a odpočinout si. Také jsou určena dvě stanoviště, kam organizátoři dopraví závodníkům jimi připravené balíčky. Do nich si účastníci připravují jídlo, spodní oblečení na výměnu, náhradní baterie a podobně. Maximální váha balíčku smí být 5 kilogramů. Za cílem kratší trasy už žádná kontrola ani zabezpečení neexistuje kromě ruin městečka Iditarod, kam organizátoři dopraví závodníkům připravené balíčky malým letadlem.
Ceny za vítězství v závodě nejsou. Pro lidi by závod měl být výzvou, dobrodružstvím a obrovským poznáním. Neměla by to být výhra, co sem přivede závodníky. Lidé by zde měli soutěžit v duchu fair play. Čím větší výhra, tím méně fair play můžete očekávat. U tohoto závodu je největší výhrou dojet. Na tom se shodují všichni, kteří se kdy dostali do cíle. Stejně vysoko je hodnocen první i poslední a dokonce každý, kdo se aspoň pokusil. Šéf závodu tvrdí: ?Tady se každý během závodu dostane do tak těžkých situací, že i neznabozi se začnou modlit za přežití a jsou ochotni dát všechno včetně výhry za to, aby se dostali někam do bezpečí. A tak tu výhru ani nevypisuju, ať nemaj v cíli zbytečné dilema, jestli si maj peníze vzít, když se jich na trati mnohokrát zřekli.?
Letošní Pochod drsných mužů byl motivován příběhem, jehož rámec jsem se v předchozím textu pokusil reprodukovat. Závod Iditarod Trail Invitational absolvoval na kole Jan Kopka (narozený v roce 1963) v letech 2003, 2007 (tehdy zvítězil a trasa mu trvala 23 dní, právě o tomto ročníku je kniha, kterou jsme četli, jmenuje se Ve spárech Aljašky ? nejmrazivější extrém planety na kole ) a TAKÉ 2014 !!! ? mrkněte na www.jankopka.cz .
Spíme tentokrát na kraji Plzně na skautské základně Senečák u Seneckého rybníka. Je to velký jednopatrový dům, takže se ubytováváme v několika místnostech. To je velmi výhodné, starší nebudou budit mladší, až budou vyrážet v sobotu brzy ráno na zahajovací okruh. V pátek večer jen rozdáváme diplomy za únorové bodování a jdeme spát. V sobotu ráno kolem osmé se vrací parta, která absolvovala zahajovací okruh. Jsem velmi spokojen, protože vyrazila většina členů velkého oddílu. Ostatní vstávají, snídáme, čteme kus příběhu, který nás bude provázet celou výpravu a vyrážíme do Plzně, kde Sirka zamluvil prohlídku katakomb. Nasazujeme ostré tempo, abychom byli na desátou na místě, Šutr, který nemůže chodit, jede s Tkaničkou tramvají. Po zhruba hodinové prohlídce katakomb se rozdělujeme. Vlčata s Honzinou, Tkaničkou a Šutrem se vracejí tramvají zpátky na Senečák, velký oddíl pod vedením Sirky, Radka, Lachtana a se mnou vyráží na další úsek trasy. Je nádherný slunečný den, teploty připomínají konec května nebo červen, leckdo jde do půl těla. Sledujeme tok Berounky až na Dolanský mlýn, odtud pokračujeme na Horní Břízu a zpátky do Plzně. Při zastávkách se vyvalujeme na sluníčku a čteme další kapitoly z knihy. Odpoledne střídá Sirku a mne v čele Radek s Honzou, kteří nasazují ostřejší tempo, abychom něco ušli. Před Plzní stoupáme na Krkavec, stmívá se a cesta se stává nekonečnou. Netrpělivě vyhlížíme okraj Plzně a zkoušíme odhadnout, jak jsme daleko, protože ukazatele s kilometry nepotkáváme. Najednou stojíme na kraji sídliště a zbývá posledních 1,2 kilometru.
Večeříme, čteme a je tu poslední úsek. Přihlašují se Ondra, Jacob, Klobouk a King-kong, jde také Radek a Honza, gratulace těmto šesti, kteří ušli letošní Pochod drsných mužů. Na tento úsek se opět připojuje také Tkanička, který přes den pomáhal s vlčaty.
Vlčata se věnovala hrám a prošla si malou trasu v okolí, někteří okusili i vodu Seneckého rybníka. V neděli vstáváme pozdě, sedíme na židlích před domkem, vyhříváme se a odpočíváme, někteří hrají turbo rybičky, slunečná červnová pohoda na konci března. Tradiční soutěž deníků, ideální program pro nedělní klid, vyhrává Biggles.
Mnohokrát jsme v oddíle probírali, proč občas do programu zařazujeme orvávačky jako je Pochod drsných mužů. Je to cvičení vůle, protože u takovýchto akcí (a také v životě) rozhoduje vůle. Masaru Adachi bojoval vůlí, vzpomeňte si na něho, až se vám bude zdát, že nemůžete nebo že něco nejde.
Na rozloučenou s letošním Pochodem drsných mužů proto cituji z naší knihy pár řádků o něm, myslím, že si získal i vaše sympatie. Masaru jako by se sem vůbec nehodil, nepůsobí jako drsný dobrodruh, spíš jako malý naivní klučina, který vyrazil na výlet. Nikdo mu nedával šanci, pak ale zjistili, jak moc se ve svých odhadech mýlili. Svým neohroženým postupem, urputnou bojovností, neustálou dobrou náladou a úsměvem na tváři si postupně vynutil u ostatních respekt. Dokonce je tím i psychicky deptal. Po čase mu snad všichni začali fandit. Všechny přesvědčil o své vnitřní síle. Navzdory jeho materiálnímu vybavení, fyzické kondici i mizivým zkušenostem stále pokračoval. Plno ostatních, podstatně silnějších a lépe vybavených, už bylo dávno ze závodu venku a on stále bojoval. Do té doby snad nikdo jiný neukázal tak zřetelně, jak hlava je tady důležitá, mnohem důležitější než tělesná zdatnost. Jeho kolo vypadalo, jako by ho zrovna koupil v zastavárně. Bagáží a uchycením, což každý pečlivě vymýšlí a dolaďuje, se moc nezabýval. Batoh, se kterým vylezl z letadla, prostě nějak přivázal dozadu na nosič a na to obyčejnou letní karimatku. Batoh dokonce vypadal, že každou chvíli upadne. Neřešil žádné rozložení zátěže, aby zadní kolo nebylo přetížené. Ani zásobám vody nevěnoval žádnou pozornost, jediné, co si přivezl na přejezd Aljašky, byla zamrzající půllitrová termoska.
A Masaru jel stále dál, stále bojoval. Závod nakonec kvůli omrzlým nohám nedokončil, ale stal se jedním z jeho hrdinů. Měl silnou vůli a chtěl něco dokázat. Výzva pro každého z nás ? třeba pro příští ročník Pochodu drsných mužů.