Mrazy na konci února  uhodily  celkem  nečekaně.  Kam se hrabe Zimní sněm, kde bylo v noci  lehce pod nulou a v nedělí ráno tenká  ledová krustička na hrnci s čajem zbylým od večera. Když jsme v září plánovali přespání na Milešovce, říkali jsme si, že při výstupu uvidíme v lese bledule a sasanky a teploměr bude ukazovat dvanáct nad nulou. Teď  je  páteční večer, teploměr ukazuje dvanáct pod nulou a celá akce tím dostává úplně jiný rozměr.   Z pátku na sobotu spí velký oddíl i vlčata ve Skautském domě v Litoměřicích. Je to honosná  vila z konce 19. století, ubytováváme se celkem ve třech místnostech. V jedné spí velký oddíl, a to staří členové a ti nováčci, kteří budou ze soboty na neděli přespávat na Milešovce, ve druhé místnosti spí vlčata a ve třetí místnosti nováčci z velkého oddílu a několik starších vlčat. Večerní program je krátký – Šutr vyhodnocuje bodování za leden, rozdává diplomy a odměny. Tkanička  s Lachtanem pak kontrolují vybavení těch, kteří budou spát na Milešovce. Po desáté večer jdeme spát, ráno musí velký oddíl startovat poměrně rychle.

Po cestě na Milešovku chceme totiž ještě rýžovat blízko lokality Granátka české granáty a jediný rozumný vlak, kterým  se lze přiblížit, jede v 7:40. Naštěstí Skautský dům je 5 minut od nádraží. Takže budíček 6:30, rozcvička v trenýrkách – bohatě stačí oběhnout  Skautský dům, rychle zabalit a vyrazit, dosnídat se dá ve vlaku, je to pomalý osobáček, 30 kilometrů jede zhruba hodinu.

Z Litoměřic se tedy vlakem přesouváme do Koštic nad Ohří.  Z lehce zpustlého nádraží vyrážíme na sever, směr Třebívlice a Staré. Obava, že potok, v němž  chceme  rýžovat, bude zamrzlý, se naštěstí nenaplnila.  Nabíráme  písek  z potoka do ešusů a pinzetami z něj vyndáváme malé české granáty. Kdo má štěstí, nachází větší kusy, ale malinké červené střípky má každý během několika minut. Nálezy si ukládáme do skleniček od léků.  Občas někdo najde i malou zkamenělou ulitu.

Asi po hodině pokračujeme v cestě směrem na Milešov a odtud už ostře stoupáme na vrchol Milešovky. Objevuje se souvislejší  vrstva namrzlého sněhu, který zatraceně klouže. Na vrcholu stojí kromě jiných staveb Studená útulna, kamenný přístřešek se zasklenými okny, dřevěnou podlahou, ale bez dveří, o který se stará místní spolek Královna Milešovka. Právě ve Studené útulně máme dohodnuté přespání. Ve vedlejším bufetu je jakási soukromá akce, pan šéf z bufetu je informován, že dorazíme. Na plynových vařičích vaříme po družinách večeři (dřeva zde na vrcholu moc není ani není kde udělat ohniště), v bufetu se zahříváme čajem a pak se začínáme připravovat na noc. Přes dveře natahujeme plachtu, leháme  si  jeden vedle druhého (místa je tak tak), těm, kteří mají slabší spacáky, půjčují  ostatní  celty a bundy, aby si je hodili přes sebe. Teplota je kolem 12 pod nulou a klesá. V  útulně naštěstí nefouká.

Jéža s nováčky, kteří šli nalehko, vyrazil už kolem šesté dolů na vlak, aby se vrátili do Litoměřic. Jdou tentokrát na sever od Milešovky přes Bílku na zastávku Bořislav. Je to jen pět kilometrů, ale namrzlý sníh, kterého je na severní straně Milešovky  víc, klouže tak, že co chvíli někdo letí z kopce přímo po ústech.  Klouzačka  z  vrcholu způsobila nečekané zpoždění, takže na posledním úseku cesty  sebou musí kluci pěkně mrskat, příští vlak by jel až v neděli ráno. Nakonec mají ale na nádraží ještě deset minut k dobru. Do Skautského domu přicházejí právě ve chvíli, kdy vaříme večeři, najedí  se  a po deváté si jdou rádi lehnout. Tou dobou na Milešovce teplota klesá k mínus třinácti a všichni už spí. Probudí se v neděli před osmou, teplota vzduchu mínus šestnáct stupňů.

Vlčata čeká v sobotu celodenní týmová hra Rychlé šípy. Vstávají v 7:30. Také rozcvička, pak snídaně, Piškot jde nakoupit na večeři bramborovou kaši v prášku, mléko a párky. Než přijde, hrajeme terénní rychlošípovské pexeso a několik dalších her na trávníku za domem.  Pak vyrážíme dobýt Radobýl.  Na loukách za Litoměřicemi potkáváme Koníky – náš spřátelený oddíl, spí také v Litoměřicích v klubovně Asociace turistických oddílů mládeže. Koníci nám ukazují vstup do bývalé podzemní továrny Richard z doby války. Nakukujeme dovnitř do betonového tunelu, ale dál nejdeme, je to příliš nebezpečné a navíc je v tunelu voda. Kousek od vstupu do podzemí stojí  zbytky  jakési betonové stavby, kterou propátráváme, po chvíli přicházíme k opuštěné vile zvané Fafák, i ji jsme prozkoumali. Každý tým si s sebou nese plyšového psa Rychlých šípů Bublinu, Bubliny věnoval týmům Ondra.

Z  Radobýlu je nádherný rozhled, mrazivo, ale jasno, vidíme Říp, Házmburk, Lovoš i Milešovku, pod námi se rozprostírají Litoměřice, Terezín a Lovosice. Hluboko v údolí veze vlak auta, asi škodovky z Boleslavi, vypadá jako vláček na hraní. Fotíme se u kříže na vrcholu, obědváme  a vracíme se dolů.

Hrajeme pár dalších her s tematikou Rychlých šípů na loukách a pak na jednom hřišti mezi domy na kraji Litoměřic. Pod kopcem je podstatně tepleji. Vracíme se do Skautského domu. Ohříváme se, Ondra s Piškotem vaří pro všechny čaj.  Vysvětlujeme  pravidla hry v historické části Litoměřic  a vyrážíme na hlavní litoměřické náměstí, v jehož okolí se hra bude odehrávat. Město je velmi pěkně udržované, staré části ve večerním osvětlení vyvolávají dokonalý dojem Stínadel. Týmy zjišťují různé údaje o Litoměřicích, mají také za úkol zeptat se náhodně vybraných lidí, zda vědí, kdo to byl Široko a poprosit je o nakreslení ježka v kleci.

Po hře se opět vracíme do Skautského domu, vaříme večeři, jíme, Ondra vyhodnocuje celodenní hru a také probíhá soutěž deníků. V deset večer jdou  spát i  vlčata unavená celodenním pohybem v mrazivém dni. Vítězný tým celodenní hry vlčat: Krokouš, Syreček, Uzlík, nejlepší deník měl  Damián.

V neděli zbývá balení, bazén a cesta na vlak. V Lovosicích se setkáváme s velkým oddílem, část kluků rozmrzá v nádražní hale, část řádí na prolejzačkách před nádražím.  Vodu ve flaškách mají stále ještě zmrzlou, Tkanička musel nakoupit v obchodě pro všechny balenou, aby měli co pít.