Už starodávná tradice říká že právě  Lužnice vodáků je každoročně  Mekkou, zpívají Hop trop ve své známé písni. Rozhodli jsme se letos na tuto tradici navázat a vrátit se po výjezdech na polské řeky takřka ke kořenům českého vodáctví. A tak je pátek a my stojíme krátce před půlnocí na mostě v Suchdole, o němž se mluví v další sloce téže písně: v den D  u mostu v Suchdole, no to je voda tý vole, my zírali nad rozvodněnou řekou. Naposled jsme takhle zírali  nad řekou na jaře 2012, také jsme stáli v pátek večer na mostu v Suchdole a nevěřícně se dívali do koryta Lužnice. No, to je voda, tý vole, ševelily tenkrát naše rty, když jsme se krátce poté brodili na druhý břeh a v nejhlubším místě jsme měli vody po kotníky. Letos to naštěstí bylo trochu lepší, stav 20 – 30 cm nad limitem splavnosti.

Na tábořišti v Suchdole jsme skoro sami. Sláva Lužnice je ta tam, většina svátečních vodáků se přesunula na Vltavu. Budíme se do rána plného mlhy, rozcvička s koupáním po družinách, snídaně, balení, v 9 hodin tu máme lodě. Skládáme je z vleku, naloďujeme se a za chvíli vyplouváme. Nedrhneme, sláva. Cestovní rychlost tím pádem slušná, než jsme se rozkoukali, jsme na Pilaři. Pokračujeme rovnou na Majdalénu, kde dáváme lehkou svačinu/oběd. Parta dvou  raftů, se kterou jsme se na řece potkali, tady končí, do večera kromě jedné kánoe nepotkáme vůbec nikoho. To je kouzlo opomíjené Lužnice. Rozvodí – další pauza. Pokračujeme Novou řekou, posledních pět kilometrů před Mlákou je to utrpení – nekonečnej volej.

Na Mláce je jakýsi festival, kemp je uzavřený a i kdyby nebyl, spát bychom tu za této situace rozhodně nechtěli.  Pokračujeme tedy přes jez (nekonečné přetahování lesem, jez je v hrozném stavu) a hledáme, kde se utábořit. Les na pravém břehu není špatný, jen hrozně vysoký břeh. Co se dá dělat, nakonec  berme to jako kus dobrodružství – takže vytahat lodě nahoru, postavit Tarpy, večeře atd.. Pro vodu jsme si došli už při zastávce u kempu do vesnice Mláka.

V neděli zbývá jen kousek – napojit se na Nežárku a doplout k prvnímu velkému jezu u Jemčiny. Dál se jet nedá, čas by byl, ale není vhodné místo, kam by mohl zajet autobus  a auto s vlekem na lodě. Takže kotvíme, vykládáme bagáž a pořádáme velkou vodní  bitvu. Je horko, voda je teplá, nad jezem je maximálně po pás a ještě bitvou nenásilně vymyjeme lodě. Pak zbývá jen nakládání, autobus do Veselí nad Lužnicí a vlakem do Prahy.