Ploučnici jsme naposledy spluli na jaře 2016. Jedeme společně se spřáteleným oddílem Ginkgo, finální počet lodí je dvacet pět. Cesta je zpestřená výlukou mezi  Boleslaví a Bezdězem, z České Lípy na Průrvu máme objednaný autobus, sečteno –  čtyři přestupy. Třeba v Boleslavi přestup znamená běh přes několik kolejí, pak oběhnout budovu nádraží, najít na parkovišti ten správný výlukový autobus, rychle dohodnout s řidičem, kam naložit bagáž, nacpat se do autobusu, sesednout se po třech nebo po čtyřech nebo stát, v pátek večer to celé za tmy. Pokud bychom  nebyli dost rychlí, autobus by odjel bez nás, nemáme dojem, že by výpravčí měl situaci nějak moc pod kontrolou. Kdo tohle párkrát zažil, chápe, proč je potřeba mít pořádně zabaleno, nic v ruce a proč se z loďáku nesmí z ničeho nic začít sypat věci.

Konečně jsme na Průrvě. Stavíme Tarpy tam, kde je posekaná tráva  (jinde je jí po kolena), kdo se nevešel na břeh, staví na vyvýšené cestě. Vstáváme v osm hodin, rozcvička po družinách, balení, ve tři čtvrtě na devět jsou tu lodě. Skládáme je z vleku, naloďujeme se. Domluvili jsme se s Ginkgem, že pojedeme na řece odděleně, dvacet pět lodí je na úzké koryto Ploučnice příliš velký konvoj.  První vyplouváme my.  Tunelem Průrvy se dostáváme na denní světlo.  Je hezky, voda celkem teče, pohodovou plavbou dorážíme do Mimoně. Pak už začíná první várka pověstných meandrů, úzké klikatící se koryto, popadané stromy napříč řekou, tunely ve vrbičkách. Legendární rozcestí na řece, je třeba jet vpravo (naštěstí je tu nově umístěná šipka), jinak se dostanete do soustavy slepých ramen končících džunglí vrbiček a kopřiv.

Kolem druhé vyplouváme z meandrů. Na tábořišti Boreček obědváme a doplňujeme pitnou vodu, tam, kde budeme spát, pitná voda není. Rychle se zatahuje, blíží se déšť. Navlékáme větrovky, za sílícího deště vplouváme do dalších meandrů. Za půl hodiny déšť ustává, jsme rádi. Jedeme celkem zkušeně, na tábořišti jsme po čtvrté hodině. Stavíme Tarpy, jdeme na dřevo. Ginkgo dorazilo chvíli po nás. Jíme, jdeme si společně s Ginkgem zahrát do lesa Aztéckého náčelníka. Pak sedíme u ohně, kdo je unavený, odchází spát, někteří zpívají nebo poslouchají Vaškovu kytaru.  

V neděli vyplouváme ve čtvrt na deset, slunečné ráno, modrá obloha, řeka se nádherně klikatí mezi loukami v údolí oklopeném borovými lesy, čistá voda, písečné dno, pohoda. Po několika kilometrech přichází poslední úsek džungle. Tady jsme podstatně zpomalili, jedeme za hodinu tak tři kilometry. Zdá se, že porosty jsou ještě divočejší než včera. Možná je to i tím, že řada vodáků jezdí na Ploučnici jen jednodenní úsek od Průrvy na Boreček. Po dvouhodinovém boji v džungli se vynořujeme z porostu před Brennským jezem, je přesné poledne. Tady letos končíme, vlak z Vlčího Dolu, kterým jsme jezdívali dříve, zrušili, takže opět objednaný autobus do České Lípy k nádraží.