Sraz byl netradičně na nádraží Holešovice. Intuice znalců železnic nás varovala – mezinárodní rychlík do Berlína ? to bude problém. Rychlík naše očekávání nezklamal, vlastně v jednom kritériu zklamal – neměl zpoždění. Jinak bylo všechno jako vždycky, když jedeme Écéčkem. Narváno, dusno, chodbička, cizinci nechápající proč se jim naše batohy při prudším brzdění vlaku ocitají na klíně a domnívající se, že místenka jim něco zaručuje. Dveře na fotobuňku se při každém našem pohybu otvírají a zavírají. Nakonec držím na fotobuňce ruku, v druhé ruce držím mapu a mezi padajícími batohy si upřesňujeme trasy a nedělní místo srazu. Jsme v prvním vagonu za lokomotivou, spojovací dveře k lokomotivě jdou docela dost do široka otevřít, aspoň se dá trochu větrat. Hlavně aby průvodčího nenapadlo to řešit z hlediska bezpečnosti ? to by přibylo i to zpoždění. Přestup v Lovosicích, a než se rozkoukáme v novém vlaku, vystupuju s Lišáky pod vedením Bejka a Lachtana. Na další stanici vystupují Káňata s Medvědem a Čonkinem a nakonec nejzdatnější sestava – Hřebíci s Kapslíkem a Radkem. Půl deváté večer ? cíl je jasný ? najít co nejrychleji flek, kde přespíme. Směřujeme podle mapy ke Křížovému vrchu, tam to vypadá na les, vrstevnice jsou zatraceně husté, ale dva stany, jeden rover a dva širáky se snad vejdou. Díky zkratce jsme se ocitli na něčí zahradě. Opatrně se plížíme kolem baráku na silnici, hlavně že nemají psa. Flek na spaní jsme nakonec úspěšně objevili.Ráno po rozvičce balíme a jdeme na třešně. Opuštěné stromy rostou na loučce s nádherným rozhledem na Litoměřice, Radobýl a Házmburk. Je krásné letní počasí, snad až moc velké horko. Jdeme po silnici do Ploskovic, ačkoliv je kolem jedenácté, koupeme se ve vlastním potu. V zámeckém parku se poléváme vodou z lahví, krmíme a plašíme pávy a i jinak poklidně relaxujeme. Cesta pokračuje po silnici v podobném duchu. Kolem poledne jsme dorazili k rybníku u vesnice Vinné. Koupeme se, mladší loví pulce a žáby. Kolem jedné hodiny vyrážíme na další cestu. Horko je značné, tmavá obloha mě trochu zneklidňuje. Ušli jsme jen pár kroků a začalo pršet ? podstatně dříve než jsem očekával. Nandáváme pláštěnky (já otvírám deštník, Bejk a Lachtan si ohrnují límce) a spěcháme k vesnici s nadějí, že se tam někde schováme. Naštěstí se naděje ukázala oprávněnou ? přístřešek u stodoly jednoho statku na kraji vesnice moc komfortní nebyl, ale stačil. Pozorujeme závody koní a čekáme, až přestane pršet. Naštěstí pršelo jen asi hodinu, takže můžeme pokračovat. Před námi se tyčí Trojhora. Hubertus byl na druhé Ohři notným zklamáním, Lužnice ze Suchdola najednou méně meandrovala, koryto bylo mnohem širší a stromy přes řeku zmizely. Trojhora si ovšem svůj standart udržela. Škrábeme se přes skalnatý hřbet málem po čtyřech, podáváme si batohy, mokré kamení po dešti zatraceně klouže. Ještě že jsme tu nebyli před hodinou, to tady muselo slušně práskat. Blesky jsme naštěstí pozorovali zpod střechy. Další trasa je celkem nenáročná, opět vyšlo slunce, pomalu osycháme. Sem tam slušný stoupák, přece jenom jsme ve Středohoří. Ve Staňkovicích dobíráme vodu, pokračujeme kolem Varhoště na Čeřeniště. Ptáme se na cestu do Rytiny soutěsky. Hodní chalupáři se nás důkladně vyptávají, co jsme zač, odkud jdeme atd., ptají se, co bychom potřebovali, tak jsme si řekli o vodu. V údolí u potoka jsme našli velice slušný plac na spaní (připomínám,že jsme ve Středohoří, vrstevnice v soutěsce naháněly hrůzu), nejdříve u potoka rozděláváme oheň, abychom uvařili, pak teprve jdeme nahoru stavět stany. Ráno jen balíme a jdeme na nádraží, celkem tak čtyři kilometry. Je opět horko a vypadá to na opakování sobotní popolední bouřky, ale to už budeme sedět ve vlaku, takže je nám to celkem jedno. Na nádraží v Sebuzíně už jsou Káňata. Vypadají spokojeně, myslím, že šli ještě kratší trasu než my. Trojhora se jim taky líbila, navštívili ještě rozhlednu na Varhošti a spali pravděpodobně tak 500 metrů až kilometr od nás.Naposled dorážejí Hřebíci v rozverné náladě. Podle toho, co ukazují na mapě a vyprávějí, byli snad všude. Hned první noc spali na vrcholku Sedla, jedné z nejvyšších hor Středohoří, nenechali si ujít vražedný výstup na Kalich, jen pár kilometrů je dělilo od náměstí v Ústí nad Labem. Některé dotazy: ?Kde jste spali? Kolik jste vlastně ušli kilometrů??, odbývají jen smíchem nebo mávnutím ruky.