Sraz byl jako obvykle na Hlavním nádraží, ale tentokráte již ve čtvrtek, protože díky státnímu svátku na nás čekala voda o den delší. Přes deštivé počasí v minulých dnech byla předpověď na tento víkend příznivá, takže jsme celkem klidní mohli vyrazit.

Bohužel nás počasí nemile překvapilo hned po chvíli jízdy, kdy se hustě rozpršelo a my už se začali těšit, jak za deště a tmy budeme stavět stany. Někteří se baví pozorováním parádních blesků protínajících noční oblohu, řítíme se tmou směrem k Benešovu. Vzápětí však přichází další nepříjemné překvapení – paní průvodčí! Ne že bychom neměli lístky, ale dozvěděli jsme se, že mezi Střezimíří a Táborem je výluka a my budeme muset na ten kus cesty přestoupit do autobusů. To jsme ještě nevěděli, jaké to bude dobrodružství. V naprosté tmě jsme vystoupili z vlaku. Kromě toho, že hustě pršelo, čekaly za nádražím jen tři autobusy, což je dost málo na celý vlak. Než jsme se k nich s barely domotali, byly už plné a bylo nám řečeno, že víc jich nebude. Takže jsme se do nich museli nacpat. Nejdříve jsme začali do zavazadlových prostorů rvát barely, což nám dalo celkem zabrat vzhledem k místu, které zde bylo k dispozici. Po naložení zavazadel nás čekal ještě těžší úkol – nacpat se do autobusů, které ovšem, jak už je psáno výše, byly úplně plné již před naším příchodem. Pěchujeme se co nejrychleji, kam se dá. Hlavně nikoho neztratit! V jednom z autobusů stojí paní, která se odmítá posunout. Asi si myslí, že za autobusem poběžíme. A tak nezbývá, než protlačit jednoho z nás vedle ní dále do vozu a poté to postupně zopakovat asi u deseti dalších. Ve druhém autobuse byli lidé naštěstí rozumnější a posunuli se, ale i tak jsem například já ležela namáčknutá na dveřích a držela asi šest malých kluků, kteří stáli na schodech. Paní průvodčí stále opakovala: ?Hlavně aby se někomu neudělalo špatně!? To by byl asi trochu problém. Ve třetím autobuse nebyla situace o nic lepší. Ajax byl připlácnut na přední sklo a na klíně mu seděli dva policajti. Když jsme konečně dojeli, vystoupili z přeplněných autobusů a posbírali barely, zjistili jsme, že jeden z autobusů ještě nedorazil. Přijel asi za deset minut a řidič byl značně rozrušen. Jeho bohatý slovník příliš nepřipomínal spisovnou češtinu. Naštěstí další cesta vlakem pokračovala normálně. Vystoupili jsme v Českých Budějovicích a přesedli před nádražím do objednaného autobusu, který nás odvezl na tábořiště do Vyššího Brodu, postavili jsme stany (naštěstí už nepršelo) a šli spát.

Ráno nám přivezli lodě a hned jak jsme si zabalili, provedl Cyrano (je s námi ještě oddíl Gingko) malou instruktáž, jak se máme v lodi chovat, jak se pádluje a tak dále, aby kluci, kteří jsou na vodě poprvé, věděli co a jak. Pak už nich nebránilo vyplutí. Hned první jez bývá značně obtížný, ale díky malému stavu vody tentokrát vůbec nebezpečný nebyl. Pak nás čekala ještě spousta peřejek a jezy v Herbertově, v Rožmberku, ve Větřní a na Papouščí skále. Ten poslední byl asi nejhodnotnější. Šlajsnou se ho odvážili jet jen někteří, ostatní ho sklouzli po hraně. Počasí bylo celý den nádherné, avšak když jsme večer dorazili do tábořiště v Novém Spolí, začala obloha podezřele tmavnout. Rychle stavíme stany a vyrážíme na dřevo, abychom si mohli udělat oheň. Ještě než poslední stihli dřevo donést, začalo pršet a přidaly se i kroupy. Všechno dřevo namoklo a prve rozdělaný oheň vyhasl. Když přestalo, po usilovném snažení jsme oheň znovu rozdělali. Povečeřeli jsme, usušili mokré věci a vyrazili na noční prohlídku Krumlova. Okoukli jsme jezy, které zítra pojedeme, prošli pod náměstím a přes Latrán na zámek, medvědi v příkopu ale už spali. Po příchodu zpět na tábořiště jsme je rádi napodobili.

Ráno jsme opět sbalili věci a vypluli. Projíždíme Krumlovem, sjíždíme jezy, které jsme večer viděli. Legendární sporťák se odvážili sjet šlajsnou jen ty nejodvážnější: Radek, Ajax, Andrea. Na Zlaté Koruně tradičně obědváme. Po obědě provádí Cyrano opět instruktáž, tentokrát o použití záchranného pytlíku. Pak vyrážíme dál. Jak se blížil konec naší dnešní jízdy, strach z toho, že budeme mokří, se zmenšoval a vypukla vodní bitva, do které byly zapojeny skoro všechny posádky. Nejhůře tuto bitvu odnesla rodinná loď ve složení Hafan a Andrea, kteří na klidné vodě za vydatné pomoci ostatních lodí doslova zajeli pod hladinu. Ostatní posádky se namočily při záchranných pracích. Po dojezdu jsme si opět postavili stany, došli do blízkého lesa na dřevo, udělali oheň, najedli se, usušili a šli spát.

Ráno už nás čekal jen poslední kousek plavby do Boršova, kde jsme předávali lodě. Umyli jsme je, vyložili si věci, které nám byly odvezeny na nádraží a naložili lodě na vlek. Pak všichni Krhúti, než aby si zašli přes vzdálený most, raději přebrodili řeku. Na ostrově byla Papouškova bota pohlcena bezednou bažinou. Pak jsme jen došli kousek na nádraží a počkali na vlak. Opět jsme měli štěstí-zase výluka! Alespoň, že tentokrát jsme se vešli do jednoho autobusu, který dojel k vlaku jako první, takže jsme se celkem v klidu usadili do kupé a klidně dojeli do Prahy.

Snad se vám voda líbila aspoň tak jako Andree, kterou cituji z diskuse na našem webu:

Ahooooj Krhúti,
chtěla bych vám všem poděkovat za bezvadný víkend na Vltavě :-).
Tolik modřin a odřené koleno už jsem dlouho neměla a doslova
potopena i s lodí jsem nebyla snad nikdy 🙂
Parádní voda se vším co k ní patří. Je s vámi sranda a moc jsem si to užívala.
A ráda si s vámi sklouznu další řeku 🙂

S přátelským pozdravem Hafanova sestra.