Pochod drsných mužů je tradiční oddílovou akcí. Jde o celkem jednoduchou věc ? pokusit se ujít co nejvíc kilometrů. Ale ? proč vlastně? Proč se někam plahočit po tmě, někdy v dešti nebo v zimě? Třeba proto, že být skautem znamená snažit se sám sebe změnit k lepšímu, snažit se sám se sebou něco udělat. Být skautem není cesta pro každého a spousta lidí to vzdá, prostě to nedokáže. Možná že následující povídání bude trošku náročnější, ale chci vám v něm osvětlit svůj názor na tuto věc.
Budu citovat jednoho ze svých nejoblíbenějších autorů: Marka Orka Váchu. Je to člověk mnoha tváří, mimo jiné skaut (Orko je jeho oddílová přezdívka – ORlí OKO) a účastník dvou výprav do Antarktidy s Jaroslavem Pavlíčkem. Vybral jsem z jeho knížky Tančící skály kousek z kapitoly s příznačným názvem: ?Proč je třeba mít pevnou vůli.?
Takže cituji: ?Někdy v polovině dvacátého století se francouzský lékař Alain Bombard plavil na gumovém nafukovacím člunu po Středozemním moři, aby zjistil, jak se nejlépe zachovat v případě ztroskotání. Po nějaké době se pustil se svým člunem dokonce přes Atlantik a podařilo se mu neuvěřitelné: doplout z Evropy do Ameriky. Bombard přišel na řadu mimořádně cenných praktických poznatků. Jeho největší přínos je ovšem psychologický: prokázal, že to jde. Že lze přežít na otevřeném oceánu i velmi dlouhou dobu s velmi jednoduchým vybavením. Dal tak příklad všem budoucím trosečníkům: v případě ztráty lodi není třeba ztrácet hlavu, i jiní se už zachránili a dokázali překonat dlouhé vzdálenosti na pouhém nafukovacím člunu a s primitivním vybavením. Bombard ovšem zkoumal věci i teoreticky. Zamýšlí se nad tím, proč po ztroskotání Titaniku byly nalezeny záchranné čluny, ve kterých byli mrtví lidé. Určitě nemohli zemřít hladem, parník Carpathia připlul na místo pouhé čtyři hodiny po ztroskotání! Trosečníci jistě nezemřeli ani žízní: říká se, že v těch nejhorších pouštích světa, kde vane suchý a horký vítr, člověk zemře přibližně za 19 hodin: v chladném a relativně vlhkém prostředí mořské hladiny se vám nemůže podařit zemřít za čtyři hodiny žízní. Další variantou by byla smrt zimou: to už vypadá pravděpodobněji, ale cestující byli většinou velmi dobře oblečeni, nezapomeňte, že se jednalo většinou o pasažéry I. třídy, a kožich hřeje i mokrý. Jediné, co zbývá, uzavírá Bombard, je smrt strachem. Prostě, že náhlý přechod z vyhřátých tanečních sálů s živou hudbou a vybranými lahůdkami do mrazivé reality studeného a tmavého moře byl tak velký šok, že cestující první třídy svůj boj o život vzdali. Odtud vzniklo Bombardovo slavné rčení: zabije tě hlad. Rychleji než hlad tě zabije žízeň. Rychleji než žízeň tě zabije zima. Nejrychleji ze všeho tě zabije strach. Dnes se uvádí, že v případě katastrofy, ztroskotání a podobně se v boji o přežití fyzická síla podílí asi 20 ? 30 procenty, zatímco psychická odolnost neuvěřitelnými 70 ? 80 procenty. To také vysvětluje jev, že se v krizových situacích často a nečekaně zachraňují fyzicky slabší jedinci, zatímco silnější, přes své lepší dispozice, umírají. Opusťme nyní Alaina Bombarda i jeho člun a podívejme se, co mají tyto úvahy společného s námi. Doufejme, že většina z nás nikdy neztroskotá ani nebude muset bojovat o život. Dotkli jsme se však jednoho důležitého problému: psychické odolnosti. Můžete jev nazývat různě: horolezci by to nazvali morál, vychovatelé a skauti asi pevná vůle, psychologové a cestovatelé by hovořili o psychické odolnosti.
Pevnou vůli potřebujeme k mnoha důležitým věcem: abychom byli dobří manželé, dobří rodiče, abychom byli úspěšní ve svých profesích, ale především: abychom byli dobří lidé, v nejširším smyslu toho slova. Abych byl tím, kým chci být, a nebyl tím, kým nechci být.?
Letos jsme na Pochod drsných mužů vyrazili do Železných hor. Spíme ve skautské klubovně v Chrudimi. Cesta Ícéčkem do Pardubic byla velmi pohodová. V Pardubicích přesedáme, následuje zdejší atrakce zvaná ?couváme do Rosic? (teď večer musí být navíc v motoráčku zhasnuto, aby navigující průvodčí viděl ven), po čtvrthodince jízdy vystupujeme v Chrudimi. Přicházíme do klubovny, rozbalujeme, večeříme.
Sirka přijede večer až v jedenáct, jede totiž rovnou z Vídně, takže čtu v jeho zastoupení pozvánku pro všechny drsné: ?Pochod drsných mužů je již tradičně akcí, která nás nabádá k tomu být na sebe alespoň nyní trochu přísnější než obvykle. Nabádá nás nikoliv k tomu lámat světové rekordy, nýbrž ? mnohem skromněji ? překonávat projevy naší slabé vůle, změkčilosti a zhýčkanosti. Na Pochodu drsných mužů máme výjimečnou příležitost sami sobě prokázat, že nejsme změkčilí mazánci naší maminky, a že jsme schopni ? když je potřeba ? zatnout zuby a dotáhnout začatou věc až do toho správného konce. To se od nás bude vyžadovat nejen v našem budoucím zaměstnání, ale i v našich osobních životech. Ti starší a zkušenější z nás všem zcela jistě potvrdí, že již mnohokrát zužitkovali ve svých mimooddílových osobních životech zkušenosti nabyté při nekonečných a proklínaných Pochodech drsných mužů, kdy si sahali na dno svých fyzických, psychických i morálních sil.
Schopnost zatnout zuby a dotáhnout začatou věc do konce vyžaduje také náš oddíl. Oddíl nemůže stát na skupině lidí, kteří vzdávají načaté úkoly, když je třeba začnou bolet nohy, když jim začne být zima nebo když dostanou hlad. Naopak: oddíl, aby mohl fungovat jako správný krhútský a skautský oddíl, musí stát na skupině lidí, kteří dokážou, když je potřeba a když to vyžadují vnější okolnosti, zatnout zuby, nic nevzdávat, a pomyslně dojít do toho správného, důstojného cíle.
Připravovat se na takové situace je cílem nejen toho letošního Pochodu drsných mužů. Naším cílem zde bude vyzkoušet si, že dokážeme zatnout zuby, když je potřeba, a nevzdávat něco, když to není absolutně nevyhnutelné. Pojďme tento projekt podniknout nikoliv pouze každý sám za sebe, nýbrž také společně. Pojďme se navzájem podporovat a hecovat v tom, že to dokážeme všichni. Že nás co nejvíc dojde až do konce.?
Letos zvolil Sirka jako morální oporu příběh, který se odehrál na konci dvacátých let dvacátého století v Rusku, příběh Gleba Travina, který v letech 1928 ? 1931 na kole objel ruské hranice včetně arktického pobřeží země. Tehdy neexistovala žádná horské kola, žádné vybavení do extrémních mrazů nebo speciální strava. Gleb Travin projížděl oblastmi, kde místní lidé kolo v životě neviděli a neměli pro něj jiné pojmenování než ?železný sob?. Nikdy nevzdal své rozhodnutí dojet až do konce. Urazil 85 000 kilometrů a tuto cestu se nikdy nikomu nepodařilo zopakovat. Knížka ? Muž se železným sobem: arktická odysea cyklisty Travina,? vyšla u nás poprvé v roce 2009.
Čtu o tom, jak Travin přimrzl přes noc k ledové kře a o jeho omrzlých prstech, ukazuju obrázky z jeho cesty. Jdeme spát.
Ráno rozcvička, snídaně, ještě vyhlašujeme výsledky bodování za únor a vyrážíme. Podle Chrudimky přicházíme do Slatiňan, na kopečku nad Slatiňany svačíme, Sirka čte další úryvek z knihy, hrajeme první hru inspirovanou osudy Gleba Travina, někdo si sbírá jedlé kaštany, které tu rostou. Pokračujeme ke Kočičímu hrádku. Pořizujeme foto po letech, kdysi jsme totiž měli Kočičí hrádek obsazený Krhúty na oddílovém PF. Přicházíme k lesní tělocvičně. Zkoušíme ručkovat, Orel je jednoznačnou jedničkou! Sirka opět čte. Přicházíme ke skautské základně v Šiškovicích. Je tu na výpravě nějaký oddíl, obývají jeden ze dvou zdejších srubů. Obědváme na kládách. Křeček, Veverka, Ryba a Honza provádějí zajímavý pokus -rozdělávají oheň na zdejší zamrzlé nádrži. Kousek odtud na kopci hrajeme další z velkých her.
Pokračujeme v cestě do vesnice Šiškovice. Tady přichází klíčový okamžik ? oddělují se vlčata a Sirka se ptá členů velkého oddílu, kdo chce pokračovat. Chvilka na rozhodnutí a kolem Sirky se formuje vrcholové družstvo: Sirka, Kouč, Křeček, Veverka, Rybka, Honza s Nánou, Mabe, King-kong, Vlašťovka, Lev a Šáša. Zvlášť Lev a Šáša mi jako letošní nováčci udělali svoji odvahou radost! Sirka vede svou partu směrem na Českou Lhotici, Nasavrky a přehradu u Práčova. Po cestě narazili na Mírový sloup postavený v České Lhotici nějakou japonskou organizací usilující o mír na světě. Honzina a já pokračujeme s vlčaty a velkým oddílem nejprve společně do Trpišova a tady se rozdělujeme. Nejmladší vlčata s Honzinou jdou nejkratší cestou, oddíl jde se mnou společně s těmi vlčaty, která se tady rozhodla pro trošku náročnější trasu. Ve Svídnici doplňuje moje skupina vodu (zařídil to Kozel) a prohlížíme si pštrosy. Scházíme k Chrudimce a pokračujeme přes Slatiňany do Chrudimi. Velký kus cesty jdou za námi dva ajrsofťáci v plné polní. Energie máme stále dost, aspoň někteří, chvílemi dokonce běžíme.
V klubovně už čeká Honzina s nejmladší skupinou, nic nebrání tomu vyrazit do bazénu, který je pět minut od klubovny. Bazén je velmi příjemný, jsme tu skoro sami. Zvláštností je placený tobogán, jedna jízda stojí čtyři koruny.
Vracíme se z bazénu, večeříme. Doráží Sirkova skupina. Radí se, večeří. Mají za sebou slušný výkon třiceti pěti kilometrů. Mabe, King-kong, Vlašťovka, Šáša a Lev už zůstávají, zůstává i Rybka, který ještě na Krhútské hoře chodil kvůli svým kloubům o berli. Ryba zasluhuje zvláštní ocenění! Skupinka drsných mužů (a jedné drsné ženy) vyráží na závěrečný okruh ve složení Sirka, Kouč, Křeček, Veverka, Honza a Nána. Sirka pro letošek vymyslel zakončení, které by určitě ocenil Jaroslav Pavlíček nebo Marek Orko Vácha. Testuje psychiku a silnou vůli podobně jako slavné Pavlíčkovo ?chaty vyhořely?. Areál ?Buď fit? na kraji Chrudimi je kolečko o délce 2360 metrů. Sirkův tým ho obešel sedmkrát!
Má takovéhle šílenství smysl? Budu opět citovat Marka Orka Váchu: ? Život je krátký, každá hodina a každá minuta má nesmírnou cenu a je neopakovatelná, proč si ho kazit a znepříjemňovat ještě sebezápory? Odpověď je trochu nečekaná: protože je život krátký a každá minuta má nesmírnou cenu, měli bychom se snažit prožít život smysluplně, abychom, jak říká Baden-Powell (tedy zakladatel světového skautingu), umírali s vědomím, že jsme se pokusili učinit svět alespoň o málo lepším, než do jakého jsme se narodili. Běžně ve škole cvičíme rozum a paměť, je tedy třeba cvičit i vůli. Výsledkem takového cvičení bude člověk, který má dost vůle k tomu, aby uskutečnil věci, o nichž se domnívá, že jsou dobré.?
Tak to je vše k letošnímu Pochodu drsných mužů. Bylo to možná trochu dlouhé čtení, ale myslím, že v dobrém oddíle by aspoň občas mělo být něco podobného řečeno. Třeba to někoho dovede ke chvilce přemýšlení o tom, jaký vlastně je.
Poslední citát z knihy Muž se železným sobem zní: ?Nazítří vstával těžko. První kroky ? to bylo mučení: chodidla jako by byla cizí. Bolest sváděla boj s vůlí. Ale přece jen vůle donutila krvácející nohy postupovat dopředu: jak jednou jdeš, znamená to, že můžeš i dál: když uděláš krok, můžeš udělat i druhý.?
Ráno balíme, hrajeme pár mezidružinových soutěží, jdeme na nádraží. Začíná pršet. Měli jsme kliku, protože včera bylo krásně. V Pardubicích se loučíme se Sirkou, my jedeme do Prahy, on do Vídně. Na tenhle víkend přijel totiž kvůli vám. Asi proto, že si myslí, že Pochod drsných mužů je akce, která má smysl.
V mezidružinových soutěžích byli nejlepší Hřebíci (16,5 bodu), druzí Křižáci (jedna polovina Pavouků ? 15 bodů), třetí Káňata (12 bodů), čtvrtí Lišáci (9 bodů), pátí Sklípkani (druhá polovina Pavouků – 7,5 bodu). Ve hrách inspirovaných osudy Gleba Travina se v první desítce z dvaceti pěti hrajících umístili jako první Lev, druhý byl Veverka, třetí Denis, čtvrtý až pátý Mabe a Meč, šestý King-kong, sedmý Hanuman, osmý Šutr, devátý Vlašťovka, desátý až jedenáctý Orel a Jacob.