?Rychlé šípy, hoši kázně, ti neznají nikdy bázně, pravdu ctí a chrání slabé, dané slovo je jim svaté!? Tak přesně tenhle pokřik by křičely na nástupu v Litoměřicích před nádražím Rychlé šípy, kdyby tam stály v pátek večer místo nás. Nebo by možná nasadily: ?Mládí patří svět, Rychlé šípy vpřed!? Na rozdíl od nás mají totiž Rychlé šípy ještě jeden kratší pokřik náhradní, pro případ, že by ten delší zapomněly. A na rozdíl od nás teď v pátek večer Rychlé šípy před nádražím v Litoměřicích nestojí, i když, jak se později ukáže, vlastně tak trochu stojí, skryty v osobách některých Krhútů, kteří budou mít na této výpravě trochu schizofrenicky zdvojenou identitu. A dokonce i Bratrstvo kočičí pracky vyplíží se v sobotu večer do litoměřických uliček odněkud ze Štětináčova dřevníku plného krys.
Do vily, kterou obývají litoměřičtí skauti, je to z nádraží jen o kousek dál než od brány na hřiště námi prostříhaným tunelem v živém plotě k naší klubovně. Čeká nás zdejší skautský šéf, aby nás ubytoval a oznámil nám, že dnes tu s námi budou spát ještě litoměřické světlušky, což nečekal, takže když mu ohlašujeme, že je nás jen čtyřicet jedna, chvíli nemůže popadnout dech. Nejdřív nevěří, asi jako Červenáček, když mu nakecali, že vyhrál na los deset tisíc, pak se dozvěděl pravdu a nechtěl ji přijmout. Červenáček nakonec nevyhrál, i když z jeho pohledu by bylo bývalo lépe, kdyby opravdu vyhrál, my jsme na rozdíl od Červenáčkových spolužáků s těmi jednačtyřiceti lidmi nekecali , i když z pohledu zdejšího Chief-scouta by bylo bývalo lepší, kdybychom kecali.
No, nebudu to prodlužovat, nakonec jsme se složili velmi pohodlně, i když ve vile neexistovala z pátku na sobotu jediná místnost , která by zůstala nevyužita. Ovšem ve srovnání s jedním ročníkem akce Skauti pomáhají Josefovu, kde jsem spal na chodbě před záchodem a pořád přese mne někdo lezl, je tu vlastně spousta místa. Obýváme celkem čtyři místnosti, tři v přízemí a jednu v podzemí, tu si vyhradila pro sebe rádcovská akademie (mimochodem: na této výpravě se prvně pochlubila speciálními nášivkami na oddílových tričkách). Scházíme se večer na dřevěném schodišti, kde se pohodlně rozsadí celý oddíl, vysvětlujeme pravidla velké celovýpravové hry (test inteligence čtenáře: jaké je její téma? ), ukazujeme si kartičky postav z Rychlých šípů, které bude možné získat mimo jiné i za tuto velkou hru, vysvětlujeme, k čemu budou tyto kartičky sloužit na táboře, čteme první kapitoly knihy Záhada hlavolamu: Rychlé šípy dostaly ve Dvorcích výprask, vracejí se domů s prápory na půl žerdi, večeří a jdou spát. My večeříme rovněž, avšak spát jdeme bez výprasku .
Ráno vstáváme něco po osmé, kvituji s povděkem, že nikdo tentokrát není vzhůru už od šesti. Snídaně, vzhůru na první etapu, hned na zahradě hrajeme běhací pexeso Rychlých šípů. Přiběhnout, odkrýt kartičku, zapamatovat si, když se dva domluví, že vědí o stejné postavě, chytnou se za ruce a běží spolu, ale ouha, oba mysleli stejnou kartičku z dvojice, teď ji odkryjí a druhou neví. Takže pech, haha, oběhnout barák a znovu. Týmy vytváříme na každou etapu nově, body podělíme všechny členy týmu, jedeme tedy vlastně na pořadí v jednotlivcích, zvlášť hraje velký oddíl, zvlášť vlčata.
Vyrážíme kousek za Litoměřice. Na Mostné hoře hrajeme bitvu s papírovými míčky podle komiksu Rychlé šípy dobývají pevnost, pokračujeme dál. Slušné bahno, boty mají za chvíli dvoukilovou podrážku, Radek nadšen touto situací vymýšlí závod v běhu přes pole.
Vzhůru na kopec. Na louce můžeme zahrát Vakonošíkovou inspirovanou trampotami Rychlých šípů s Metráčkem při zápase v hokeji. Čtyři týmy hrají najednou na jednom hřišti,vždy dva a dva proti sobě. Jeden z členů týmu ? vakonoš má na zádech vak čili velkou tašku. Nepřátelský tým se mu snaží vhodit do vaku míček. Ostatní pravidla odpovídají ragby.
Ostrý svah vyzval Radka k další hře: chytání sýra kutálejícího se z kopce, prý je to oblíbený alpský sport. Jdeme dál. Elektrický ohradník láká k sebepoškozování, což někteří nadšeně testují spojeni za ruce. Hrajeme sbírání a skládání textu alias Rychlé šípy skládají zprávu na ?nosech?. Dokončujeme okruh přes blízkou vesnici Žitenice a začínáme se vracet. Stmívá se. Zájemci odbočují ještě na skálu Kočka a pak se všichni scházíme v klubovně.
Večeříme, vlčata vaří společně a dostávají párek s bramborovou kaší, zbývá, a tak se přiživí i někteří členové velkého oddílu. Vyrážíme na večerní hru v uličkách starých Litoměřic. Týmy jsou tentokrát smíchané, aby vlčata neběhala po Litoměřicích sama. Rádcovská akademie hraje Rychlé šípy a Bratrstvo kočičí pracky, týmy plní různé úkoly a kromě toho se pokoušejí dopadnout členy rádcovské akademie. Převleky jsou velmi povedené, stačí zkouknout fotky. Některé úkoly vyžadují kontakt s obyvatelstvem, týmy si mají nechat nakreslit ježka v kleci, zeptat se, kdo to je Široko a podobně.
Po hodinové hře se vracíme do klubovny a jdeme spát. Jen rádcovská akademie s Radkem a Lachtanem podniká ještě noční výstup na Radobýl.
Ráno balíme, řešíme složení týmů na Krhnaj, probíhá soutěž deníků, vlčata si lepí do Nováčka lístek s oddílovými doplňky, rozdáváme první kartičky Rychlých šípů. Jdeme do místního krytého bazénu. V tomto počtu lidí jsme prostor bazénu velmi rychle dostali pod svou kontrolu, ze strany plavčíků naštěstí není námitek. Vykoupání bylo příjemné, navíc venku prší.
Nahodit batohy, které Lachtan hází z předsíně přes plot, čili majitel musí umět chytat (v baráku je už vytřeno a našlapali bychom) a na nádraží. Na nástupu čtu definitivní pořadí ve hře, první tři v oddíle a první tři ve vlčatech dostávají čokolády a sděluju taky, kdo dostane kolik kartiček Rychlých šípů.
Je tu vlak, vzhůru do Prahy.
