Tři roky po tragické katastrofě lodi Jeannette poblíž Novosibiřských ostrovů nacházejí eskymáčtí lovci některé předměty z lodi u pobřeží Grónska. Tento objev je nevyvratitelným důkazem existence silného mořského proudu proudícího přes severní pól od sibiřských břehů ke Grónsku. Prvním, kdo tento objev docenil, byl Fridtjof Nansen: ?Led, považovaný obvykle za překážku dosažení točny, se stane mým spojencem. Nepopluji dobývat pól, mne tam zanesou sama ledová pole. Dovolím své lodi zamrznout mezi kry, hnané mořským proudem, a spolu s nimi proniknu k cíli.? Speciálně pro tento účel zkonstruovaná loď Fram (česky znamená Vpřed) vyplouvá 2. června 1893 z Osla, na palubě je třináct mužů. Prozřetelný Nansen bere s sebou zásobu potravin na pět let. Koncem září na 78. rovnoběžce je Fram připoután lany k obrovskému ledovému poli, zamrzá do něho a odtud začíná svůj dlouhý drift. Postupně přichází polární noc. Posádka je však dobře zabezpečena, takže mráz dosahující až minus 40 stupňů Celsia pro ni nic neznamená. Jedinou obtíží, zato však velmi nepříjemnou, je příliš pomalý drift lodi. Nansen si uvědomuje, že dorazit k pólu s krou není tak snadné. V jeho hlavě dozrává nový smělý plán ? zanechat loď v ledu pod vedením Otty Svedrupa a dojít k točně pěšky.

Vezme s sebou Hjalmara Johansena. Přípravu na cestu začínají na Framu v době, kdy se blíží druhá polární zima. Muži postavili speciální saně, vycvičili psy, ušili lehké a teplé spací pytle, zhotovili stany a dva kajaky z prutů krytých plachtovinou. Podle Nansenových výpočtů by měl pěší pochod k pólu trvat třicet dní ? kdyby se podařilo ujít asi 22 kilometrů denně. Koncem února Nansen s Johansenem vyrážejí. Všechny Nansenovy výpočty se však již v prvních dnech ukazují jako nereálné. S nejvyšším úsilím oba muži ujdou denně pět kilometrů. Cestu jim zastupují ledové hráze nebo vodní kanály, teplota spadá až na minus 50 stupňů Celsia. Po osmdesáti dnech pochodu docházejí poutníci na 86. stupeň a 16 minutu severní šířky. Tak daleko na sever ještě nikdo nepronikl. Zbývá jim 450 kilometrů a Nansen si uvědomuje, že tuto vzdálenost za daných podmínek nejsou schopni ujít. Tím spíše ne, že ledové pole, po němž postupují, driftuje k jihu a maří tak jejich úsilí. Muži se rozhodují k návratu. Kvůli driftu Framu a ztrátě orientace, když si jednoho večera zapomenou natáhnout hodinky a nemohou proto provádět astronomické měření své polohy, přestávají tušit, kam by měli postupovat. Občas se jim podaří ulovit medvěda, mrože nebo tuleně ? tak se zachraňují před hladem. Jednou napadne Johansena obrovský lední medvěd, jindy jim málem uplavou kajaky s veškerým vybavením a zásobami. Po dvou letech se dostávají k neznámému ostrovu a připravují se na to, že zde stráví třetí polární zimu. Staví primitivní příbytek, připravují zásoby. Čeká je dlouhá polární noc. V květnu dalšího roku opět vyrážejí na cestu. Netuší však, kde jsou, svou polohu jen velmi zhruba odhadují. Postupují na jih. V polovině června při přípravě jídla zaslechne Nansen štěkot psa. Naslouchá se zatajeným dechem. Má snad halucinace? Zavolá Johansena, ten se mu vysměje a klidně dál spravuje kajak. Nansen se však nevzdává a jde na výzvědy. Štěkání se opakuje, ve sněhu jsou vidět psí stopy. Náhle spatří lidskou postavu. Je to Frederick Jackson, vedoucí britské výpravy, která provádí výzkumy na sousedním ostrově. ?Nepotřebujete pomoc?? ptá se Angličan a náhle zvolá: ?Nejste snad Nansen??

V prvním norském přístavu, v němž Nansen s Johansenem přistáli, se Nansen rozběhl do telegrafního úřadu se stovkou telegramů. V prvním okamžiku na něj úředník pohlédl jako na šílence, když si přečetl jeho podpis, vyskočil a svolal ostatní, aby mohli velkému badateli stisknout ruku. Týden po Nansenově návratu se vrátila šťastně a v pořádku i loď Fram.

Právě tento příběh vybral Sirka pro letošní Pochod drsných mužů. Po roce si chceme opět otestovat, jaké to je, když si člověk sáhne na dno svých sil, jaké to je, když ty nejzákladnější věci jako jídlo, pití nebo teplo najednou nejsou samozřejmé. Jakou máme fyzičku a co to udělá s naší psychikou, s naší morálkou a vůlí. Trvám na tom, že udělat párkrát v životě takovouto zkušenost je velmi důležité a také ? na lidi, s nimiž takovouto zkušenost párkrát zažijete, se můžete spolehnout, protože ve tmě, mrazu, nevyspalý a s pěknými pár kilometry v nohou si už nikdo na nic nehraje a vy ho vidíte takového, jaký opravdu je.

Další klíčový moment, který vypovídá, je moment dobrovolného rozhodnutí k další cestě. Pochod drsných mužů by neplnil svoji úlohu, kdyby byl někdo k cestě nucen. Základní kolečko není vlastně nijak extrémně dlouhé a tak je to spíš věc vůle než únavy. Musím se rozhodnout ? půjdu dál nebo zůstanu v teple v baráku, posedím, poklábosím, zahraju si pár her a půjdu spát? Nikdo nikoho nenutí, je to věc svobodného rozhodnutí. Jsem opravdu tak unavený, že bych další kilometry nezvládl nebo si to jen namlouvám, protože se mi prostě nechce? Není vůbec jednoduché si tyhle věci srovnat sám pro sebe v hlavě, vždyť Nansen svou cestu k pólu také nakonec vzdal a bylo to moudré rozhodnutí. Nansen tehdy prohlásil: ?Bylo by šílenstvím jít dál. Rozhodl jsem se, že se vrátíme!? Jak je to se mnou? Mám jít nebo zůstat? Při akcích, jako je Pochod drsných mužů, se můžete dozvědět mnoho sami o sobě.

Jedním ze základních faktorů podporujících přežití v extrémních situacích je smysl pro humor, znáte z oddílu sami moc dobře, kolikrát vám právě vtípek pronesený v pravou chvíli zvedl náladu a postavil vás na nohy. Některé Nansenovy výroky, jak nám je Sirka četl, se možná stanou takovými slovy, která pronesena v pravou chvíli dodají sílu. ?Máme obrovskou radost,? psal Nansen v deníku, když ulovili tuleně, ?radost hladových divochů, kteří mají čím naplnit žaludky. Konečně jíme. Život je zase krásný.? ?Ruce se dají nejlépe umýt ne vodou, ale teplou medvědí krví, smíšenou se sádlem. Protože to není vždy po ruce ? je nejlépe seškrabávat špínu nožem,? radí Nansen.

Těžko se dokážeme vžít do pocitů obou polárníků, putovali zatraceně dlouho a jejich naděje na záchranu byla, když se to vezme kolem a kolem, mizivá. Nevěděli, kde jsou a kam jdou, nikdo nevěděl o nich. Jejich vůle k přežití musela být obrovská, neboť se dokázali nevzdat. ?Ještě nedávno jsem byl pln energie a odvahy,? píše Nansen v deníku, ?teď mi sice odvaha zůstala, ale zmizela naděje na brzký návrat domů. Je třeba veliké duševní vyrovnanosti a tvrdosti, aby člověk v takových chvílích zachoval klid a rozvahu.?

Tak je to na vás. Silná vůle a morálka je dobrým základem do života. S hnědými nebo černými vlasy jste se narodili, ty jste dostali jako dar, vůli a morálku si musíte vypěstovat.

Vlčata vyrazila na svou trasu s Honzinou a Tkaničkou, po cestě plnila výzvy neboli úkoly pro jednotlivce. Vítězem výzev se stal Blecha. Večer jsme se všichni sešli ve škole, kde jsme spali, po večeři vyrazili drsní na druhé kolo pochodu, ostatní členové velkého oddílu zahráli společně s vlčaty pár her. Nečekaně úspěšný byl kufr (hádání slov podle nápovědy, kdysi známá televizní soutěž). Jak popsat třeba žehlicí prkno? Je to zařízení, které slouží k narovnání kalhot na dřevě horkým železem. Jahodový pudink je rosolovitá hmota z červeného ovoce. V neděli ráno už jen balíme a jdeme na dvě hodinky do tělocvičny, hrajeme fotbal a vybíjenou. Soutěž deníků vyhrál Biggles, na druhém místě byl Salám a třetí Králík.

Obě kola Pochodu drsných mužů absolvovali: Ferda, Klobouk, King-kong, Ondra, Mabe, Biggles, Máťa, Hanuman, Šákul, nováček Kapr (tady je na místě velká pochvala, protože Kapr byl na druhé výpravě s Krhúty), Ryba, Honza, Sirka. Na druhé kolo se připojil Tkanička, který místo prvního kola musel s Honzinou doprovázet vlčata. Zvláštní uznání patří těm, kteří pod vedením Sirky připojili k Pochodu drsných mužů v sobotním brzkém ránu kolo nulté. Byli to: Ferda, Klobouk, King-kong, Ondra, Mabe, Biggles, Ryba, Honza, Sirka.