Letošní ročník Zvířetic se odehrál za příjemného předjarního počasí v obvyklé době a na obvyklém místě, opět vše v režii Hydry a jejích spřátelených šermířských skupin a pod vrchním velením Kapslíka.
S Hydrou už spolupracujeme pěkných pár let, letos nás čeká 7. ročník Stínu smrti, což je akce, která byla od začátku právě v režii Hydry. Za tu dobu udělala Hydra pro náš oddíl slušný kus práce, za což jí patří můj obdiv a poděkování. Navíc bitvařské akce patří po stránce přípravy k těm nejnáročnějším.
Každoroční boj o Zvířetice se zásluhou Hydry vyvinul z velmi skromných začátků na akci, jejíž počet účastníků se blíží ke stovce, což už je asi zároveň maximální myslitelný počet, přece jenom zdejší hradní nádvoří není Václavák. Letos bylo nějakých 79 lidí ve hře plus v počtu 14 osob rodinné návštěvy krhútských rodin: Drobek s Medunkou, kompletní Máčkovic a Hanušovic rodina, Kwaki s Gábinou a Frantou.
Za starých oddílových dob jsme jezdívali dobývat původně Hlásku na Sázavě u Senohrab, říkali jsme jí v oddíle Zlenice, i když skutečné Zlenice jsou na druhém břehu řeky. Teprve později jsme objevili Zvířetice, když nám Hláska začala být malá. Jeden rok jsme bojovali na loukách nad Stránčicemi, jeden ročník akce se odehrával v Klánovickém lese, ale pořádná zřícenina, to má styl. Pravidla boje bývala velmi jednoduchá, nedělali jsme si také příliš hlavu s obalením mečů. Nehrálo se celý den, jednoduchá řežba bez příběhu a kostýmů trvala třeba dvě hodiny a jinak byl běžný výpravový program, masohry jako červená bílá vysoko nízko nebo, pokud byl sníh, ježdění na igelitových taškách nebo lopatách po cestě dolů ze Zvířetic.
Mimochodem, hra červená bílá vysoko nízko má zajímavý původ. Na Československé spartakiádě 1975 (nechte si případně vysvětlit od pamětníků, o co se jednalo) cvičili mladší žáci skladbu s házecími talíři (dnes známými jako fresbee). Talíře byly dva, jeden větší červený a jeden menší bílý, který do červeného přesně zapadal. Oba do sebe vsazené jsem si pak jako malý hošík zastrčil za širokou bílou gumu na břiše a mohl v červených trenýrkách a bílém tričku napochodovat na plochu strahovského stadionu. Sice jsem byl na tělocvik vyložený talent a jen z útrpnosti jsem dostával na vysvědčení dvojku a ne něco horšího, byl jsem však Pražák, a to vítězilo. Zatímco mimopražští si nominaci na Strahov museli vybojovat, Pražáci to měli kontumačně. Že nevíte, proč? No přece proto, že pro Pražáky nebylo potřeba zajišťovat ubytování. Takže místo o čtrnáct dní delších prázdnin jsem si zacvičil a na gymnáziu v roce 1980 ještě jednou, úhrnem skoro měsíc mimořádných prázdnin v pytli…Ale zpátky k Zvířeticím. Talíře nám všem po spartakiádě zůstaly a vedoucí Orlíků Vašek vymyslel touto hrou jedno z mnoha jejich využití. Ostatně, mám je dodnes.
Na Zvířetice s námi jezdívali právě Orlíci, Karibu, Ginkgo, někdy taky Pomněnky (tuhle jsem narazil na nějaké staré fotky s Backy a Zipem) nebo někdo z tehdy ještě čistě dívčí Stodesítky (například Radkova sestra a její kamarádka Nitka). Ale to už je tak dávno, že si to pamatují jen ti nejstarší z nejstarších.
Příběh letošní hry nebudu rozvíjet, hráli jste ho a pamatujete si ho. Líbilo se mi, že někteří měli své doplňky k oddílovým oblekům, myslím, že vyrobit si třeba kápi nedá zas tolik práce, líbily se mi některé pěkně udělané a malované štíty. Od Hydry a jejích kamarádů můžete na Zvířeticích okoukat, co byste si mohli na svých herních oblecích a zbraních vylepšit a třeba o velikonočních prázdninách své nápady zrealizovat, abyste na letošní Stín smrti jeli v novém a lepším.