Ploučnici jedeme s oddílem poprvé, předtím jsme ji dvakrát sjeli v srpnu jako akci pro starší, je to řeka ve srovnání s ostatními velmi netradiční. V týdnu před akcí dost pršelo, na Berounce a některých dalších řekách je zvýšený stav vody, Ploučnice se to ale naprosto netýká, je 10 cm nad minimem pro splutí. Počasí se koncem týdne srovnalo a předpověď vypadá velmi slibně. Těšíme se. Cesta vlakem je trošku komplikovaná výlukami mezi Chotětovem a Mladou Boleslaví a mezi Mladou Boleslaví a Bělou pod Bezdězem, v Boleslavi přestupujeme z autobusu do autobusu a celkem jsme na páteční cestě využili pěti různých dopravních prostředků, což je pravděopodobně oddílový rekord. Praha ? Chotětov: vlak, Chotětov – Boleslav: výlukový autobus, Boleslav – Bělá: výlukový autobus, Bělá – Česká Lípa: vlak, Česká Lípa – Průrva Ploučnice: objednaný autobus. Ten první autobus z Chotětova do Boleslavi byl slušně narvaný a něco asi nebylo úplně, jak mělo být, po celou dobu jízdy slyšíme hukot, který připomíná startující letadlo.
Jsme na místě, na silnici nad Průrvou Ploučnice vystupujeme z autobusu. Scházíme k řece a hledáme místo na spaní. Nakonec rovnáme stany do řady na vyvýšené cestě sledující řeku.
Ráno se probouzíme do jasného slunce, bude nádherně. Balíme, skládáme z vleku přivezené lodě, naplouváme do tunelu Průrvy zakončeného mírným skokem. Jedeme dál. První úsek do Mimoně je klasická říčka typu Nové řeky na Lužnici. Kousek za Mimoní přicházejí úseky legendárních meandrů. Úzké koryto, zatáčky, vrbičky, občas strom napříč. Podplouváme ocelový most u bývalého vojenského letiště Hradčany, vedla přes něj železnice, po které si sovětská armáda vozila na letiště pohonné hmoty. Koleje už zmizely, zůstala konstrukce mostu, po které se dá lézt a skákat z ní do vody. Pokračujeme do drsnějších meandrů, sraz je stanoven u silničního mostu za Hradčany. Některé silnější lodě v kritickém místě odbočují vlevo místo vpravo (křižovatka na řece je jednou ze specialit Ploučnice), prodírají se, přetahují stromy, táhnou loď po zemi atd. atd. a nakonec vplouvají uprostřed džungle opět do hlavního koryta. Posádka jedné z oněch lodí – Radek s Honzou – hodnotí tuto část plavby jako spíše náročnější. U mostu obědváme, pět lodí s Tkaničkou a Lachtanem na nás čeká kousek po proudu.
Další meandry a je tu louka, na které dáváme oběd číslo dvě, je totiž potřeba dojít pro vodu a zde, asi 15 minut od řeky, je jediná (za to ale mohutná) studánka na Ploučnici. Část lidí se pod vedením Cyrana vydává pro vodu, berou flašky i ostatním a vyndáváme také skládací pětilitrový barel. Dalšími meandry proplouváme k sobotnímu tábořišti. Je to letní tábořiště líbeznických skautů, kde je ohniště s lavičkami a další vymoženosti, proto neváháme a usazujeme se zde, ač je teprve něco po páté. Stavíme stany, odpočíváme, jíme, koupeme se, sedíme u ohně, Radek a Tkanička hrají na kytaru, kterou s sebou Radek obětavě vozí na každou vodu (zde při prodírání v meandrech si zažila kytara své ).
V neděli vyjíždíme kolem deváté a džungle je tu opět, ještě drsnější než včera. Více přetahovaných stromů, úzké vrbičkové tunely a ostré zatáčky, řeka se točí tak, že po dvaceti minutách plavby se ocitáme takřka na témže místě , slyšíme se a voláme na sebe přes vrbičky a porosty vysoké trávy.
Po necelých dvou hodinách najednou široký volej a jez Brenná. Oběd, relaxace, poslední úsek bez jakýchkoliv překážek, něco jako třeba Otava před Strakonicemi.
Půl hodinky k vlaku (Vlčí Důl ? Dobranov) a stejně jako v pátek série přestupů: Česká Lípa. Bělá pod Bezdězem, Mladá Boleslav, Chotětov.
Po týdnu přišlo vyúčtování dopravy pátečním objednaným autobusem. Vracejí nám přeplatek 76 korun. Není to symbolické?