Po několika letech opět na Ploučnici. U nádraží v České Lípě nás očekává docela nóbl autobus, jedeme na Průrvu. Vystupujeme,  potmě scházíme dolů k řece. Stavíme Tarpy. Je to jako vždycky tady – málo místa, tvrdá zem, do které nejdou zapíchnout kolíky, někdo spí na malé loučce těsně u řeky, někdo nahoře na štěrkované cestě.

Ráno vstáváme docela fofrem, lodě jsou tu nečekaně brzo.  Rychle je skládáme, dobalujeme a  snažíme se co nejrychleji vyplout. Přijíždějí totiž další party a je tu velmi málo místa. Kdo by to řekl, vždyť už je září. Vodáctví se v Čechách rozmáhá čím dál víc. Vody v řece je dost málo, na konci tunelu Průrvy zůstává většina lodí  viset a při další plavbě drhneme, musíme vylézat a táhnout  lodě. To se nám na Ploučnici ještě nestalo. Není žádné velké horko, ale neprší. Zatím. V Mimoni dáváme pauzičku na svačinu,  za Mimoní u Hradčan hodinová přestávka – Matěj navrhl průzkum rozpadlých paneláků po ruské armádě. Hlídám lodě, za celou dobu proplula jen jedna  nafukovací kanoe, ostatní party, které jsme viděli,  jsou podstatně pomalejší nebo to zabalili. Jsem rád, že jsme na řece sami. Plujeme dalšími meandry směrem ke kempu Boreček. Zatahuje se, je jasné, že něco přijde. A je to tady. Připlouváme ke kempu a už to jede v plné síle. Není moc kde se schovat, každý přežívá, jak umí – pod stromy, pod přetaženou střechou srubu v kempu. Prší opravdu vydatně, takže za chvíli jsou všichni na cucky. Trochu přestalo, rychle jíme, převlékáme se do suchého a chceme vyplout, ale přichází další vlna. Schováváme se pod mostem, ale moc platné to není. Jsme mokří a je i docela zima. V pomalu ustávajícím dešti vyrážíme, není čas dál čekat, je září, už se dost brzo stmívá a pár kiláků máme ještě před sebou. Ještě před vyplutím dobíráme v kempu ve sprchách pitnou vodu. Vyslali jsme pouze vybranou delegaci, abychom způsobili co nejméně škod, ale i tak je po nás podlaha notně zablácená, takže ji k překvapení ostatních lidí vytíráme hadrem.

Na sobotním tábořišti jsme asi v šest, vytahujeme lodě na břeh, jdeme na dřevo, rozděláváme oheň, stavíme Tarpy, rozvěšujeme mokré věci. Naštěstí už neprší, je příjemný večer, sedíme u ohně, jsme ale unavení, takže většina lidí jde už kolem deváté spát.

Budíček v půl osmé, rozcvička s koupelí, v půl deváté se naloďujeme, čeká nás dost těžký úsek a nevíme, jak to pojede. Další várka meandrů, kmenů padlých přes vodu, tunelů ve vrbičkách, nekonečné úseky voleje a protivítr, takže chvílemi  musíme dost dřít. Ploučnice nezklamala, drží si svůj standard, není to lehká řeka. Skoro se mi zdá, že koryto je zarostlejší než posledně.

Najednou je tu zcela nečekaně Brennský jez. Je teprve jedenáct  a  potřebovali jsme tu být až ve dvanáct, takže klid. Roveři natáhli přes řeku lano a někteří zkoušejí na jezu surfování proti vlně ve stoje na lodi. Dobrá zábava. Nakládáme lodě, chvíli ještě zůstáváme na místě, obědváme a pak se vydáváme kousek k autobusové zastávce, kde nás vyzvedne autobus, aby nás dovezl do České Lípy. Na louce kolem zastávky rostou obrovské bedly. Před nádražím v Lípě sedíme v parku a čteme si povídku Miloslava Nevrlého o ohyzdech na Baltu. Vlakem Arriva pak vzhůru do Prahy.