Vyrážíme z Hlavního nádraží. U pošty je při příchodu naší rodiny už notný dav. Není se čemu divit, tentokrát je nás i s Matějem a Jozífkem v kočárku čtyřicet. Drobek, Ježour a Šemík jako organizátoři akce (viz výpravový lístek s obrázkem ježka a drobečku – pokud to někteří nepochopili, tak tu symboliku aspoň takhle dodatečně vysvětluju) mají vše pevně v rukou.
Provádějí okamžitě rozdělení do týmů, posílám za nimi dobíhající opozdilce. Honzina jde koupit lístky. Čtyřicet lidí (jsem šťasten za tak solidní docházku!) – to jsou nečekané problémy. Nejsme schopni zjistit, kolik lidí má legitku /L/ a kolik nemá /N/. Počítáme několikrát a pořád to někde falíruje.
Pantograf na sedmém nástupišti je naštěstí prázdný. Já s Honzinou vyplňujeme jízdu ve vlaku nikoli ranní svačinkou a konverzací s ostatními, ale vybíráním registrace, příspěvků, proplácením účtenek atd.. Vystupujeme v Senohrabech. Tak tady jsme byli s Krhúty snad stokrát. Kdysi jsme z tohoto nádraží vycházeli dobývat každoročně hrad Zlenice. Nástup před nádražím, pokřiky včetně Pavouků (výprava je společná pro oddíl i vlčata). Drobek se dává do vysvětlování hry a představuje Honzu – Večerníčka. Náhle mezi nás vbíhá neznámý únosce s kuklou na hlavě a snad i kulometem či raketou středního doletu (SS 20 – to jen tak pro pamětníky) na zádech, vrhá se na Večerníčka a než se stačíme vzpamatovat, kvílí brzdy, najíždí dodávka, ubohý Večerníček je vhozen do nákladního prostoru a s otevřenými dveřmi auto ujíždí pryč směrem na Mirošovice (ten únosce samozřejmě taky nastoupil, nejel do Mirošovic vlakem, poněvadž byl jenom jeden osamělý únosce čili na skupinovku by to nebylo a na zákaznickou neměl průkazku). Takže kromě nás zůstala na scéně jenom paní, která asi původně hledala, kde jsou na nádraží záchody a při tom hledání nečekaně narazila na únosce chystajícího se právě do útoku a teď asi hledala telefon, aby zavolala 112. Mně to tedy neříkala, ale dozvěděl jsem se to od Kouče, který se tam taky nějak nachomejtnul, i když vlastně teď si říkám, kde se tam vlastně vzal, vždyť z Prahy s námi nejel.
Únosce hodil na zem papír, v němž bylo popsáno, co máme dělat, abychom Večerníčka mohli vysvobodit. Hned na místě kreslíme nové pohádkové postavy. Vystřídají se postupně všichni členové týmu, ale každý má na kreslení právě 30 sekund či nesprávně vteřin. Při kreslení se tým nesmí nijak domlouvat, čili je to dynamické, kreativní a výsledek nečekaný. Podle postav dostaly týmy své názvy.
Postupujeme po červené značce, kterou jsme hned po několika metrech málem úspěšně ztratili. Ale včas jsme se chytli a sestupujeme do údolí. První slušná ledovka dnešního dne – zvlášť pro Máčka s Tornádem, kteří musí dolů přepravit kočárek s Jozífkem a Matěje, je to zajímavá mimořádná etapa (bez večerníčkové motivace).
Další úkol – Jája a Pája. Na jednoho člena týmu navlékáme co nejvíce oblečení. Pokračujeme směrem na Hrusice. Po cestě vykládám s Čonkinem Máčkovi o novinkách v Krhútském teritoriu a jak nám do boudy pořád lezou myši. Přemýšlíme o elektronické plašičce, ale jak to udělat, aby se nevybily baterie? Jedině snad systémem inteligentního domu. Aby se baterie nevybíjely, budeme plašičku zapínat vždy pouze v liché pátky od 15 do 17 hodin, a to přes internet. Hovor sklouzává k inteligentním, na dálku přes internet řízeným domům obecně. Inteligentní dům může svému majiteli nebo lidem zvenku na účet majitele poskytnout i velmi inteligentní zábavu. Stačí nějaký vir do programu nebo nějaký ten hacker, který se v tom trochu pošťourá. Co takhle nastavit temperování na mínus dvacet, zároveň uzavřít elektronicky otvíratelné skříně s oblečením, stáhnout žaluzie a zamknout vchod, po internetu objednat a nechat přivézt z Hypernovy místo obvyklého šampaňského, toastů, jižního ovoce a italské zmrzliny dvacet metráků brambor?
Na další úkol se spojily vždy dva týmy. Každý měl své území a vzájemně si kořistili obrázky z večerníčkového pexesa systémem hry Angličani proti Skotům. Počítaly se ovšem jen pexesové dvojice, nikoliv jednotlivé karty.
Pokračovali jsme dál do kopce, i tady to slušně klouzalo, zvlášť když Ochotníček Ježour občas trochu pomohl a poškádlil. Na louce nad Hrusicemi napodobujeme Maxipsa Fíka nosícího noviny – běháme okruhy s prskavkami, které si od sebe postupně zapalujeme – čili hořící noviny.
V Hrusicích jsme navštívili muzeum Josefa Lady. K mému velkému údivu se našli i někteří, které zajímala vlastní expozice a ne jen možnost, jak se ve studeném lednovém dnu na chvíli ohřát. Nejhodnější dostali za vzorné chování razítko na ruku, ale věc jsme nedotáhli do konce. Šlo přece především o to, označit někoho proti jeho vůli za nejhodnějšího a nenápadným, ale vytrvalým nátlakem ho donutit, aby poprosil o razítko, o které vůbec nestál a aby si ho nechal dát na tvář či na obě tváře a obě ruce zároveň, třeba když rovnou z výpravy pokračuje do tanečních, na ples nebo do Národního divadla. Na zahradě u muzea jsme plnili další úkoly. Pomocí provázků a gumičky jsme stavěli věž z kostek jako Pat a Mat (nebo jako já a Čonkin?) a po vzoru včelích medvídků jsme si stoupli na šestiúhelníkový díl z plástu a měli ho otočit tak, abychom z něj ani na chvilku nesestoupili. Při posledním úkolu jsme si všichni zavázali oči a potichu, jen pomocí hmatu, se měl celý tým sejít.
Na hrázi blízkého rybníka jsme opět zahlédli únosce v kuklách a spoutaného Večerníčka. Po krutém boji se nám Večerníčka podařilo osvobodit. Vyhrál Kalousův tým. Poslední ledový výstup, jsme v Mirošovicích na nádraží. Rychle nástup, vyhlášení bodování, vybíráme peníze a je tu vlak. Někteří starší vystupují s Drobkem a Jéžou v Horních Měcholupech, většina pokračuje na Hlavák. Díky Jéžovi, Drobkovi, Šémovi, řidiči Bobrovi, maskovanému únosci Koučovi a Špejli za velmi kvalitní akci.