Letošní Pochod drsných mužů skončil a já přidávám ještě některé úryvky, které nás po cestě provázely. Endurance – Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, napsal Alfred Lansing, vydalo nakladatelství DharmaGaia: Nezkrotný, ostrý malý človíček Leonard Hussey byl přijat jako meteorolog, i když v té době neměl na zmíněnou pozici téměř žádnou kvalifikaci. Shackleton se jednoduše domníval, že Hussey /vypadal legračně./…Hussey okamžitě absolvoval intenzivní kurz meteorologie a později se ukázal být velmi schopným. Dr. Alexander Macklin… se Shackletonovi zalíbil svou odpovědí na otázku, proč nosí brýle: /Mnoho moudrých tváří by bez brýlí vypadalo směšně./ A Reginald James byl přijat jako fyzik poté, co se jej Shackleton vyptával na stav jeho zubů, jestli trpí křečovými žilami, jestli má dobrou povahu – a jestli umí zpívat. Při poslední otázce vypadal James zmateně. /Já nemyslím nějakou Caruso show,/ ujistil jej Shackleton, /ale mám na mysli, jestli umíte s chlapci nějaké ty pokřiky?/ Navzdory těmto okamžitým rozhodnutím Shackletonova intuice týkající se výběru vhodných mužů jen zřídkakdy selhala. ………………..Přesto se již tu a tam projevily známky přicházejícího jara. Slunce nyní svítilo téměř deset hodin denně, a 10. září se teplota vyšplhala na -16,7 stupňů Celsia – což byla nejvyšší zaznamenaná teplota za posledních sedm měsíců. Mužům se to zdálo jako hotové vedro: mohli se procházet bez čepic a bez rukavic a bylo to pohodlné ………………..Většina mužů měla na nohách těžké boty Burberry-Durox – což byly kotníkové kožené boty s gabardénovým návlekem sahajícím do výše kolen, určené k pochodu na pevném ledu. Když se ale posádka prodírala přes rozbředlé kry, do bot neustále tekla voda. Takto nasáklé boty vážily sedm liber. Zvednout jednu nohu a potom tu další z děr hlubokých dvě stopy, plných sněhové břečky, byl naprosto vyčerpávající úkol………………………………………… Marston měl kuchařku Penny Cookbook a ta byla neustále žádána. Každou noc ji půjčoval jedné skupině mužů, kteří ji podrobně studovali a plánovali imaginární jídla, jež si uvaří, až se dostanou domů. Orde – Lees jednou v noci napsal: /Chceme být krmeni z velké dřevěné lžíce a jako korejská miminka chceme být poplácáni po bříšku spodní stranou lžíce, abychom mohli sníst ještě o trošku více, což bychom jinak nemohli. Zkrátka, chceme mít spoustu jídla, chceme se strašně přejíst, ano, hodně se přejíst ovesnou kaší a cukrem, černým rybízem a jablečným pudingem a šlehačkou, koláčky, mlékem, vajíčky, marmeládou, medem a máslem, až praskneme. Toho, kdo nám nabídne maso, zastřelíme. Co budeme živi, nechceme již nikdy vidět ani slyšet o žádném masu………………………….. /Vůbec bych neváhal, kdybych měl sníst uvařeného psa,/ napsal Macklin, / ale moc se netěším na to, že ho budu muset jíst za syrova./……………….Když muži popíjeli mléko, mluvili jen velmi málo. Zdálo se, že každý z nich je ponořen do vlastních myšlenek. Většina z nich se potácela, což byl následek jak vyčerpání, tak skutečnosti, že sváděli boj v neustále se kymácejících člunech, a jejich schopnost udržet rovnováhu byla dočasně oslabena.