Přečtěte si skutečný inzerát z novin Times z počátku roku 1907. Považujme tento inzerát za stále aktuální: [i]Hledám dobrovolníky pro nebezpečnou cestu. Nízká mzda, krutá zima a dlouhé měsíce v úplné tmě zaručeny. Neustálé nebezpečí, návrat nejistý. Uznání a sláva jen v případě úspěchu. Sir Ernest Shackleton[/i]
Vyrazili jsme tedy tradičně pod Sirkovým vedením po stopách Sira Ernesta Shackletona na letošní Pochod drsných mužů. Mluvím-li za sebe, zdál se mi velmi povedený.
Po úvodním nočním kolečku, které absolvovali dobrovolně všichni kromě Rybky a letošních nováčků (s vyjímkou Křečka – získal si mne svou chutí něco dokázat, kterou u některých starších členů občas postrádám) nám Sirka začíná vyprávět a číst Shackletonův příběh. Kontrolní otázka. /Jak se zachoval Shackleton, když na pobřeží zjistil, že loď, která měla expedici čekat, před dvěma dny odplula?/
V půl deváté vyrážíme všichni na vlak do Ždáru nad Sázavou. Nastupujeme na červenou značku, která vede kolem rybníka se zvláštním názvem Dívka. Na kraji první vesnice Sirka pokračuje ve čtení. Pak hrajeme etapu simulující vynášení věcí z potápějící se Shackletonovy lodi. Úkolem jednotlivců je nosit dvojice čísel dávající požadovaný součet. Za kvalitní přípravu děkuji Kulichovi a Hrochovi. Po svezení na kolotoči pokračujeme dál. Celkem nečekaně nacházíme v údolí Sázavy mamutí hlavu. Fotografujeme se, stoupáme do vesnice Šlakhamry, kde se opět fotografujeme tentokrát na česko – moravské hranici. Stavíme na oběd. Sirka pokračuje ve čtení příběhu. Kontrolní otázka: /Co je to driftování?/ A ještě jedna: /Je driftování spíše zábavné nebo spíše nudné?/
Přicházíme na kraj Přibyslavi. Na náměstí sedíme u barokní sochy sv. Václava. Na podstavci je napsáno Přibislav s měkkým i. Jsme na patnáctém kilometru, v půli cesty mezi Žďárem a Havlíčkovým Brodem. V louce u zastávky s názvem Přibyslav – zastávka hrajeme další etapu – kry. Sirka poté na kládách čte. Kontrolní otázka: /Co by si dali polárníci nejraději k obědu?/ A ještě druhá: /Co by asi k obědu nechtěli?/ Nejmladší mají možnost vzdát. Čekám pak s nimi na vlak, oddíl pokračuje do Havlíčkova Brodu pěšky.
Do Skautského klubu, kde spíme, jsme dorazili asi v půl osmé večer. Kluci si vaří, odpočívají, a pak využívají dokonale kouzající parkety sálu ke hrám. Vyhlížím oddíl. Přichází zamčenými dveřmi ve třičtvrtě na devět. Překvapen je vítám pro ně asi nepochopitelnopu otázkou: /Co tady děláte?/ Já jsem totiž dveře do budovy zamykal. Asi tu byl někdo z místních skautů a v tom labyrintu jsme ho nezahlédli. Budova je totiž opravdu obrovská.
V deset večer vyráží ti nejschopnější na patnáctikilometrový finiš. Hodinový odpočinek byl pro mnohé zrádný. Nohy už neslouží a vzdávají i někteří, o nichž jsem si myslel, že by mohli letošní trasu zlomit.
Shackletonův příběh mě opravdu zaujal a rád si ho přečtu podrobně. Jeho přístup k lidem, způsob, jakým je vybíral do svých expedic, snaha vytvořit dobrou partu jako základ úspěchu, toto všechno mi velmi rezonuje s tím, o co se snažíme v oddíle. Úryvky, které Sirka vybíral a četl během cesty, připomínaly Pavlíčka a krhútský humor. /Dnes bylo 17 stupňů pod nulou. Muži se procházeli bez čepic a bez rukavic./ /Zastřelím toho, kdo mi nabídne maso./ Při popisu toho, jak si muži v noci listovali kuchařkou a nechávali si vyprávět od kuchaře výpravy recepty, jsem si vzpomněl na hru Dobytí severního pólu Divadla Járy Cimrmana. Kde vlastně hledali autoři inspiraci?
Mimochodem, pamatujete se z letošního Josefova na hru Hledání housera? Tuto hru jsme poprvé hráli nedaleko od Havlíčkova Brodu na Orlovech na zimním sněmu, vymysleli ji Drobek a Ježour a byla součástí sněmovní hry Dobytí severního pólu.
Kdykoliv má někdo pocit, že Pochod drsných mužů a podobné akce na testování vůle a sebeovládání jsou zbytečné, cituji z Pavlíčkovy knihy Člověk v drsné přírodě: /O psychické odolnosti platí zhruba opak toho, co o fyzické kondici. Těžko a po dlouhá léta se získává, ale většinou potom zase vydrží už natrvalo. Dává nám vysvětlení, proč starší horolezci mnohdy zdolávají lépe vysoké hory a proč někteří fyzicky slabší jedinci přežívají v kritických situacích. Se skupinou arktik-alpinismu provádíme občas v horách pochody, při nichž se vyhýbáme všem horským chatám. Heslo /chaty vyhořely/ prokáže u každého promoklého a hladového nováčka, co v něm je. Někdo se vymlouvá, že je to nesmysl, že on by to v tísni samozřejmě zvládl. Viděl jsem mnoho takových, kteří to /samozřejmě zvládnou/, jak se potom mnohdy neobejdou bez pomoci a o co jsou v nevýhodě proti /psím povahám/./
Oddíl na táboře či na výpravě je svým způsobem také skupinou v /extrémní/ situaci a kvalita, v jaké se s touto situací vyrovná, záleží na každém členu skupiny. Někdo skupinu drží, někdo je pro ni přítěží. Kde je moje hranice mezi katastrofální únavou a pohodlností? Otázka, která patří každému z nás.
Gratuluji všem, kteří letošní pochod v délce 65 kilometrů (a myslím, jak znám Sirku, že dobře měřených) ušli: Čertovi, Čonkinovi, Hrochovi, Máčkovi Radkovi a Sirkovi. Závěrečné poležení na asfaltu silnice jim snad bylo dostatečnou odměnou (nepočítám-li diplom).Dorazili v půl druhé v noci.
Ráno naštěstí nemáme nic na práci, a tak nebýt rockového budíčku z místní zkušebny, mohli jsme klidně spát do deseti (vlastně jedenácti, měnil se totiž čas).