Kvůli přestavbě Hlavního nádraží je zahrazeno naše tradiční místo u pošty. Po dvaceti letech měníme instrukci ? Hlavní nádraží u pokladen. Je tu docela zmatek, kromě nás asi dva jiné oddíly a spousta dalších lidí, sotva se vejdeme. Nástup. Bejk, Hroch a Čert vysvětlují velkou hru ? tématem jsou Loupežníci. Konečně víme nástupiště. Přijíždí vlak, nastupujeme. Je to naštěstí docela prázdný? Přestup v Mělníce, Mšeno, konec. Sokolovna stojí přímo na náměstí. Vcházíme dovnitř. Objekt je rozsáhlý: obrovský sál ? tělocvična, jeviště, na němž je umístěna umělá horolezecká stěna, v podzemí kuchyňka. V tělocvičně místní ještě hrají volejbal, scházíme tedy do kuchyňky, sedáme si u stolů a každý předvádí svou postavu loupežníka, kterou si vymyslel, případně si nakreslil ve vlaku. Vypadá to docela zajímavě, asi TAKHLE?(abych citoval jednoho z loupežníků). Čtu pověst o Petrovských na Kokoříně. Pokoušíme se vytvořit ?kožený most z Kokořína?, hrajeme na faráře a kostelníka, pak v celé obrovské tělocvičně potmě maso, jdeme spát.

Ráno hustě prší. Asi do půl jedenácté zůstáváme proto v tělocvičně a hrajeme ty loupežnické etapy, které lze zahrát uvnitř ? loupežník na obhlídce tržiště (dobývání dvouslovných názvů různých jídel), loupežník Bejk chválí svůj lup (vyndává postupně z batohu různé věci, mluví o nich, vypráví, kde je uloupil, pak je rychle sbalí, úkolem je zapsat, jaké věci to byly a v jakém pořadí byly předvedeny). Po etapě ?co honem ukrást? (v kuchyňce jsou poschovávaná čísla, úkolem je zmocnit se nejvyššího) vyrážíme do drobného deště. Kolem slavného secesního koupaliště a altánku-muchomůrky směřujeme na tábořiště pod Pokličkami. Je to jen pět kilometrů a je tam střecha. Pod střechou na tábořišti si dáváme oběd, aspoň do jídla nám neprší. Hrajeme další etapy: hledání kupce v temném lese (běh se zavázanýma očima za píšťalkou), lupičskou šifru, poštovní lupiče (skládání červeného a žlutého úkolu), vybíjenou každý proti každému. Asi v půl třetí se vydáváme na zpáteční cestu tentokrát přes Ráj a skalní bludiště. Hrajeme na loupežníky a policii čili nepřítele. Asi ve tři čtvrtě na pět jsme zpátky v tělocvičně. Vaříme společný čaj, který přišel docela vhod. Po páté hodině jdeme na stěnu. Věnují se nám dva instruktoři, pokoušíme se zdolat cesty různé obtížnosti, převis, hranu a podobně. Někdo leze vytrvale do poslední minuty, někteří jsou po zdolání několika cest už tak unaveni, že si odcházejí vařit večeři. Po večeři se přehrávají týmové loupežnické scénky, následuje hu-tu-tu, boj o diamant – třináctka, boj dvou loupežnických band – král vysílá své vojsko, útěk před zákonem alias opičí dráha, běh po číslech, také odpočinková mafie. V deset hodin večer někdo zalézá do spacáku, nezlomní vytahují bednu, žíněnky a trampolínu a trénují skoky a salta. Duté rány jednoznačně signalizují, kdy to nevyšlo a žíněnka podklouzla. Na závěr večera jako včera maso, obrovská tělocvična nabízí prostor, o kterém se nám třeba na loňském Josefově mohlo jen zdát.

V neděli vstáváme po deváté. Uklízíme, balíme. Bejk, Hroch a Čert vyhodnocují velkou loupežnickou hru a rozdávají diplomy. Krásným podzimním dnem kráčíme na nádraží. Tentokrát přes Boleslav se vracíme do Prahy.