V 7.30 stojím sám před vchodem na hřiště u klubovny a očekávám věci příští. V 7.35 přichází Ježour. Ostatní to mají nepoměrně blíž, takže pět minut před srazem je najednou plno. Přijíždí i autobus, Honzina s Ježourem jdou ještě do klubovny pro vlajku, nástup, pokřiky, sčítání, vybírání peněz a můžeme vyrazit. U Mladé Boleslavi už všichni starší členové oddílu dospávají ranní budíček, já se ale místo dřímání přesouvám mezi vzadu sedící vlčata. Je třeba okamžitě začít hrát hry – doříkávání přísloví, hádanky, zvířata pozpátku, slavné dvojice…. Prostě děláme, co můžeme. Někteří hrající reagují velice zdatně, doplňují svá přísloví či hádanky. /Má to šest nohou a tři oči, co to je?/ (Žižka na koni). V jedenáct jsme v Peci. Přibíráme Martina, který je tady s rodiči na víkendu a vyrážíme vzhůru. Je nádherné podzimní počasí, takže to bereme Obřím dolem. Malá přestávka na svačinku a už stoupáme prudce vzhůru. Jak se blížíme k vrcholu, vstupujeme do mlhy, fouká vítr a teplota pomalu klesá. V sedle pod Sněžkou u polské chaty Radek předkládá k diskusi otázku, zda bylo rozumné nechat v autobuse bundu. Nandávám si kulicha, občas na mně přistane sněhová vločka. Lidí je tu velmi mnoho. Závěrečný výstup. Nahoře je mínus 0,7 stupně. Mlha se nečekaně trhá, dole vidíme Luční boudu, na obzoru Černá hora, nádhera…Fotíme se na vrcholu s oddílovou vlajkou. Je půl druhé, takže nejvyšší čas začít sestupovat. Dolů a přes Růžohorky to jde rychleji, zvlášť když někdo celou cestu běží. Opět krátká svačinka. Na Růžohorkách hrajeme honičku v řadách a středověk. Ve třičtvrtě na pět odjíždíme. Cílem velkého oddílu je Kněžmost. Z autobusu jsme se vysypali raz dva, rychlá kontrola, zda mají všichni všechny věci, máváme a vlčata uhánějí ku Praze. Na návsi dobíráme vodu a pokoušíme se zorientovat k nejbližšímu lesu, kde rádi ulehneme. Místní mládež sedící v autobusové zastávce nám radí cestu, nevíme ale, jestli si z nás neutahují, takže jsme obezřetní. Nakonec jsem zjistit, že blbý jsem já, protože jsem si špatně natočil mapu. Jeden z místních mladíků nám znovu vysvětluje cestu a jde dokonce kousek s námi. Z jednoho domu voní palačinky, evidentně však nejsou určeny pro nás. Nepohrdli bychom. Mladík nás straší, že na nás v noci přijdou divoká prasata. Úvozovou cestou vcházíme do lesa. První jakžtakž příhodné místo Radek odmítá a velí: /Jdeme dál./ Zastavujeme na křižovatce, Čert, Radek a Bejk jdou bez batohů na průzkum. Místo číslo dvě je rozhodně lepší, nelitujeme zdržení. Ovšem kvapem se stmívá, takže stavíme – já stan, King – kong rovera, ostatní širáky. Na stan je to tu tedy zatraceně z kopce, důkladně kolíkuju a do nohou si podkládám Gemmu, abych moc nesjížděl. V půl deváté spíme. Ráno vstáváme po desáté, přece jenom, máme v nohách včerejších zhruba 14 kilometrů na Sněžku a zpátky, k tomu sobotní vstávání a celý minulý pracovní týden. Snídáme, balíme. Počasí je ještě lepší než včera, babí alias indiánské léto. Barevný podzim. Modrá obloha, červené a žluté listí, pískovcové skály, žloutnoucí kapradí. Míříme na Drábské světničky. Studna s vodou v hloubce nějakých pět metrů nás nepotěšila. U jednoho z domů mají ohavnou výstavku nejrůznějších sádrových či plastových kreatur v čele se Šrekem. Před Drábskými světničkami na louce s krásným rozhledem v pravé poledne odpočíváme. Pod námi krajina kolem Mnichova Hradiště, na obzoru Bezděz a Ještěd, vlevo kousek od nás nad lesem zřícenina hradu Valečova. Prolejzáme Drábské světničky a sbíháme do Březiny na vlak. Tady mají zase sádrového chlapečka jedoucího na zajíčkovi takřka v životní velikosti. No, před klubovnu bych ho asi nedal. Kromě chlapečka tu mají ale ještě něco užitečnějšího – cisternu s pitnou vodou. Doplňujeme lahve a vzpomínáme na cisternu na Stínu smrti, se kterou jsme užili spoustu zábavy. U nádraží trháme jablka, vlak přijíždí včas, a tak nám nic nebrání v poklidném návratu domů.