Vlak je příjemně poloprázdný, přestup v Ústí nad Labem, 12 minut jízdy a vystupujeme v Povrlech. Za chvíli jsme ve škole. Po kolikáté jsme už vlastně tady? Ze začátku se nespávalo ve třídách, ale v tělocvičně. Bazén tu byl vždycky. Několikrát jsme tu byli na podzimním dvoudeňáku s velkou hrou ? jednou to byla nějaká verneovka s Řešetlákem, jednou jsme hráli hobity a v tělocvičně se týmy navzájem chytaly do pytlů, jednou to byly Rychlé šípy ve Stínadlech. V pátek večer Bobr a Tkanička hráli na ztemnělém školním schodišti scénu na zvonici Svatého Jakuba. Tkanička pustil z magneťáku zvuk zvonů, viděli jsme hádku Jana Tleskače s Emem i Tleskačův pád ze schodiště zvonice. V sobotu večer na závěr hry ženeme jako Vontové Ema podzemím kostela Svatého Jakuba ke stoce, tady v Povrlech podél potoka vytékajícího z místní přehrady. Ve tmě vypadá nahraná scéna zmatku, hádky a rvačky, v níž se zúčastňují všichni, velice autenticky. Em ? Bobr skáče přes zábradlí do potoka a my se shora díváme, jak se potácí ve vodě a volá, že ztratil hlavolam. Bobr do té vody tehdy skočil opravdu a nebyla mu zrovna po kotníky. Takhle vypadá obětavost pro oddíl (byl listopad, večer, zima, tma, do školy tak minimálně dvacet minut cesty, všechno oblečení mokré). Ale hra je hra, já jí připravuju, chci, aby to k něčemu vypadalo a udělám pro to maximum.

Pédéemko s Řešetlákem, kdy jsme po úvodním společném kolečku na Střekově rozdělovali skupiny. Honzina s těmi úplně nejmladšími jela do Povrlů vlakem, já jsem s jednou grupou či pologrupou nebo grupoidem ? omlouvám se za jeden matematický vtípek, mimochodem znáte ten, jak přijde matfyzák do fotolabu? A znáte nejkratší matematický vtip: Buď epsilon záporné. To už je konec toho vtipu, jestli vám to nedošlo. Ale zpět k věci?Tedy já jsem se svou skupinou prošel Ústím, vystoupal na slavnou Severní terasu (největší ústecké sídliště), potáceli jsme se předměstskou krajinou nekonečnými vesnicemi, abychom vyšli zase v Ústí nad Neštěmicemi a dali si večeři na konečné zastávce městského autobusu. I jednu krhútskou horu – Kozí vrch (379,6 m) jsme tu už dobyli, ta je však na rozdíl od té letošní proti proudu Labe. Tenkrát byla taky spousta sněhu, pršelo a vítr a někteří kamarádi demolovali Koučův deštník. Navštívili jsme zříceninu hradu Blansko, po cestách a silnicích se valily potoky vody z deště a tajícího sněhu, občas jsme zapadali po kolena.

Ve třídě, kde dnes a zítra budeme spát, jsme zabydlení za chvilku. Dole v kuchyňce hrajeme vlak jede z ? do ?, koště a elektřinu. Před jedenáctou jdeme spát.

Vstáváme v devět hodin. Rozcvička – venku v trenýrkách kontrastujeme s náhodnými chodci v zimních bundách. Chodci jsou překvapeni. Vaříme snídani, v deset vycházíme. Směřujeme po modré značce na sever. Krhútskou horou bude tentokrát Bradlo (451,8 m). Je dost sněhu, narozdíl od Prahy, kde už je po sezóně. Sluníčko, taje, suché boty asi nezachováme. Pár her před stoupáním: eskymácká honička, orientace poslepu, skládání nápisu ve dvojicích. Prošlapáváme cestu do kopce hlubokým sněhem. Sem tam někdo upadne na kolena. Je to záběr. Čert vykládá, co je účelem dobytí krhútské hory. Ze sedla pod vrcholem vybíháme. Vítězí Havran, hora má název Lame. Následuje sněhová bitva na vrcholu, Lachtanovi je zuta bota. Sbíháme lesem zpět na cestu. Na kraji louky pod horou dáváme oběd a hrajeme boj o věžičky. Bílou plání nahoru a jsme na silničce. Stáčíme se zpět k Povrlům.

Prohrnutá silnice nabízí úžasné možnosti masakrování velkými kusy sněhu – typicky krhútská zábava a typický drsný krhútský humor. Některé kusy sněhu jsou tak obrovské, že je nelze uzvednout dokonce ani ve dvou lidech.

Ve škole hlavně sušíme. Obsazujeme všechny dostupné radiátory včetně chodeb a záchodů, rozvěšujeme kalhoty a ponožky a pod topení cpeme boty. Vařím pro všechny zájemce čaj, večeříme. Někteří hrají Pepíčku, pípni. Bambus skládá z froté ručníku speciální nástroj, hra tím získává na zajímavosti.

Od šesti do osmi máme objednanou tělocvičnu. Nejdřív hrajeme vybíjenou, pak odvážnější zkouší skoky přes lavičky, přes kozu a na matrace do hlubiny. Hodinka v bazénu, vytrvalci Rony, Lachtan, Mabe a Vlašťovka ji využívají beze zbytku, po desáté večer si rádi lehneme.

Ráno vstáváme opět v devět, balíme, uklízíme. Čert s Hrochem vyhodnocují hru. První místo: Veverka, druhé místo Bruno, třetí místo Mabe. Vyrážíme na nádraží. V Ústí na stanici čekáme na rychlík do Prahy. V čekárně s počmáranými stěnami je příjemně teplo. Hrajeme putující píšťalku. Sebehloupější hra může být zábavná, pokud ji hrají schopní lidé, kteří mají chuť hrát. Možná je to tak, že nejsou dobré a špatné hry, ale jsou dobří a špatní hráči. Zde se sešli samí dobří hráči, takže nás hra baví. Asi po dvaceti minutách měníme repertoár: Na pustý ostrov si vezmu boty, postel, jablko-švestkový koláč, vrtulník, most, loď, autíčko na dálkové ovládání?Po týdnu už se mi nedaří rekonstruovat celý seznam ani správné pořadí věcí. Pamatujete se, co si vezme na pustý ostrov Rony? Ve vlaku se po počátečním stěhování propracováváme do takřka prázdného vagónu. Ubíhající krajina: Porta Bohemica, kopec Kalvárie, kde jsme kdysi měli sraz na putovní výpravě, na níž Lišáci vařili buřtguláš a někteří si zapomněli lžíce, Lovosice, na obzoru Radobýl (též krhútská hora), někde v dáli bude i Koučova oblíbená Trojhora, která nezklamala ani loni v červnu, Liběchov s lesy, kde jsou převisy velké tak pro padesát lidí, Úholičky a Řešetlákovy schody do nebe (to jen naťukávám pro staré pamětníky), Praha.