Tak jsme vyrazili na tábor…No, to ještě opravdu ne, ale jeli jsme na místo, kde už dvacátým rokem děláme tábor – do Bořic.

Sraz byl jako vždy na Hlavním nádraží, ale pořád ještě ne u pošty, protože Hlavní nádraží stále prochází přestavbou. Kromě členů oddílu se této akce také účastnili tři odvážní Pavouci (Rytíř, Ondra a Viking). Po nástupu jsme vyrazili na vlak a s jedním přestupem jsme se okolo dvaadvacáté hodiny dostali do zastávky Čimelice. Odtud nás čekala asi sedmikilometrová trasa do sokolovny v Miroticích, kde jsme měli domluvené spaní. Hned po výstupu jsme, dívajíce se na hvězdy, zahájili družinovými a oddílovými pokřiky a vydali se na cestu.

Nejdříve jsme šli ke kravínu, po cestě jsme si museli dávat opravdu velký pozor, protože cesta byla poseta loužemi, mezi kterými bylo dosti často obtížné kličkovat. Vzhledem k tomu, že byla tma, museli jsme sledovat odrazy měsíce v loužích a podle toho se orientovat. Od kravína jsme pokračovali po místní komunikaci. Po cestě jsme míjeli starý rozpadlý dům a jakousi mohylu v lese. Když jsme vyšli z lesa, naše cesta pokračovala alejí mírně do kopce, až jsme došli do vesnice jménem Boudy. Zde jsme si dali malou pauzu, napili se, někdo shodil některou vrstvu oblečení, protože bylo celkem teplo. Ted už jsme před sebou měli jen poslední kus cesty. Seběhli jsme z Bud, prošli Miroticemi a byli jsme u oné sokolovny. Rychle jsme se zuli a převlékli a co nejrychleji zalezli do spacáků.

Ráno jsme vstávali už v sedm hodin, což po noční procházce nebylo až tak příjemné. Nasnídali jsme se, kdo chtěl, mohl si vzít čaj, který byl už uvařený: ovocný nebo černý dle chuti. Vyrazili jsme směr Bořice, což je odtud kousek jen přes kopec. Prošli jsme Bořicemi až k Pančáru, do místa, kde stály kulisy na Venkovského učitele. Tady jsme se setkali s dalšími lidmi, kteří tu také čekali na jarní sázení stromků. Za chvíli přijela Berenika s Růženkou (její malá dcera) a vyslala nás za dům, kde bydlí pan Prošek. Tady jsme začali podél cesty vysazovat stromky, což není až tak jednoduchá práce. Berenika nám kůly označila místa, kde budou jednotlivé stromy stát, aby nebyly moc blízko ani moc daleko od sebe. Nejdříve se musí udělat dosti hluboká a široká díra. Do ní se dá malý stromeček a okolo něj se dá plastová láhev. Obváže se to a okolo stromku se ještě natáhne pletivo, aby ho zvířata neokousala. Když jsme zasázeli stromky tady, byl čas oběda. Berenika upekla výborný mazanec a přinesla v termoskách horký čaj. Potom jsem nasedli na valník za traktorem a ten nás odvezl do zatáčky před Bořicemi, kde jsme pod vedením Slávka zasadili další stromky. Když jsme zasázeli zbytek stromků, šli jsme si odpočinout na nedalekou loučku. Vedle ní byla veliká hromada slámy a téměř nikdo neodolal a šel blbnout do slámy. Někdo skákal salta, někdo jen tak běhal, jiní to pozorovali zpovzdálí.

Potom jsme se vydali na místo tábora. Prošli jsme okolo kapličky na návsi, kterou jsme kdysi pomáhali opravovat, kolem hasičárny, kde máme složené týpiovky a zastavili mezi Bohdanovým a Ondřejovým domem. Poslední práce, která nás čekala, byla u Ondřeje na dvoře (Ondřej je jeden náš známý, u kterého máme složené táborové postele). Starší kluci odstrojili starobylý vůz, na kterém byla spousta věcí. U některých jsme si ani nebyli jisti, na co vlastně jsou. Potom bylo potřeba vyvézt vůz ven ze dvora, což se ukázalo jako dosti velký oříšek. Vůz byl totiž těžký a zatáčet se s ním dalo jen s velkými obtížemi, takže kluci měli co dělat. Nakonec jsme vůz přemohli a zaparkovali ho venku, hned vedle staré škodovky. Menší kluci v té době přerovnávali cihly, což bylo celkem lehké. Potom jsme si opět dali malou pauzu a svačinku a vydali se okolo Bohdanova domu na tábořiště.

Po cestě jsme obdivovali jezero, které se od léta opravdu o dost zvětšilo. Dokonce se našel jeden odvážlivec, který odzkoušel vodu. Byla opravdu studená. Bohužel v okamžiku, kdy se do vody namočil tak, že mu koukala jen hlava, došly mi baterie ve foťáku. Takže musel do vody ještě jednou, abychom to mohli zdokumentovat, jak jste již určitě viděli na fotkách. Jestli pořád ještě netušíte, kdo byl tím odvážným, tak to byl Opice a opravdu bych mu chtěla říct: ?To teda bylo fakt dobrý.:-)? Po této koupeli jsme pokračovali směrem na tábořiště. Stromy byly holé, bylo nádherné počasí a svítilo sluníčko. Vše se velmi lišilo od toho, co si pamatujeme z léta. Kdo jste tu už někdy byl, můžete porovnat a posoudit sami podle fotek. Sedli jsem si na kameny mezi jídelnou, kuchyní a stany. Zkontrolovali jsme, jestli je v pořádku hromada (místo, kam skládáme část táborového dřeva), naštěstí byla. Jediné špatné zjištění – kancům se moc líbilo nebo spíše chutnalo na místě, kde bývá jídelna. Takže je to tam dosti rozryté. Teď nás čekala hra, ve které jsme si opět mohli zvýšit respekt, který budeme potřebovat při etapovce. Na tuto hru jsme se přesunuli k rybníku. Nehrající nám na záda připnuli různá slova a naším úkolem bylo přečíst nahlas slova ostatních a zároveň uchránit naše. Zvítězil ten, kdo zůstal jako poslední. Hrací území bylo v lese u rybníka a táhlo se k Lišce.

Po této hře jsme se rozdělili na dvě skupiny. Starší vyrazili na vlastní pochod a potom na promítání některých scén, které byly natočeny, ale nakonec nebyly použity ve Venkovském učiteli (tuto akci organizoval Bohdan) a mladší vyrazili na svou trasu. Před cestou jsme si šli nabrat pití do studánky a pak jsme vyrazili na místo, kde se v lese ukrývá další studánka, kterou loni objevila Berenika a starší kluci ji pomáhali opravit. Při zastávce u Malívského rybníka jsme zahráli džungli a na návrh Vlašťovky jeho hru na lvy, lamy, gorily a tygry. Odtud, protože už se blížil večer, jsme se vydali zpátky do sokolovny.

Navečeřeli jsme se a šli prozkoumat velký sál v sokolovně, kde se jinak dělají tancovačky. Vylezli jsme si na podium a do místnůstky vedle podia. Někteří si tu pak ještě zahráli fotbal a maso. Pak už jsme museli jít spát, protože změnou času nám byla ukradena hodina.

Ráno jsme se nasnídali, sbalili si věci a vyrazili opět tou samou cestou do Čimelic. Dojela nás Berenika, která nám jako poděkování přivezla nějaké sladkosti. Po cestě jsme měli možnost porovnat, jak cesta vypadá v noci a jak ve dne. Jen s tou výjimkou, že tentokrát jsme šli přes zámecký park. Pak už jsme nasedli do vlaku směr Hlavní nádraží.