Přicházím jako první. Autobus je už na místě. Brzy se začíná objevovat členstvo. Nástup, počítání. Čekáme na Bohouše. Dobíhá s mírným zpožděním, už sedíme v autobuse a je to nezapomenutelný pohled. Bohouš totiž v běhu táhne za sebou kufírek na kolečkách a na zádech mu plandá batoh s přivázanou karimatkou. Dovršuje náš počet na třicet šest lidí.

Vyjíždíme přes Benešov a Sedlčany směrem na Milín. První zastávkou je prohlídka muzea Tábor Vojna, vězení z padesátých let. V ?nejlepších dobách? tu bylo uvězněno přes 1500 lidí, mezi nimi také skauti. Pracovali jako horníci při těžbě zdejší uranové rudy nebo na stavbách v Příbrami. Pokračujeme na důl Drkolnov, součást hornického revíru v Příbrami na Březových Horách.

Koncem 18. století byly Březové Hory jedním z nejvýznamnějších světových center těžby stříbra. Těžilo se tu i olovo a v 19.století prožívaly doly velký rozkvět. Na dole Vojtěch byla v roce 1875 poprvé na světě dosažena hloubka 1000 metrů, v Příbrami vznikla také vysoká hornická škola – báňská akademie. Doly měly tehdy skoro šest tisíc zaměstnanců. Koncem 19. století ale začala těžba postupně klesat. Doly postihlo v roce 1892 velké důlní neštěstí. Na šachtě Marie se při požáru výdřevy udusilo 319 horníků. Také ceny stříbra začaly klesat a březohorské doly ztratily schopnost konkurovat. Nový rozvoj hornictví nastal po druhé světové válce, kdy se v blízkosti Příbrami začala těžit uranová ruda. Ale to už jsme zpět na táboře Vojna. Dnes je těžba ve všech dolech zastavena a zbylo jen důlní muzeum.

Pod vedením mladého průvodce, jak jsme se dozvěděli, skauta, vedoucího oddílu v Příbrami, nejdřív vybíráme helmy, pak bereme filcové podložky pod zadek na klouzačku a vyrážíme do dolu. Prohlížíme podzemí s obrovským vodním kolem, které pohánělo zdejší důlní zařízení a hlavně jezdíme na klouzačce.

Opět nasedáme do autobusu. Navigujeme řidiče z Příbrami na Hluboš a Jince a odtud do sedla pod Plešivcem. Zastavujeme na rozcestí Na klínku. Tady zůstáváme a hrajeme hry. V mezidružinových soubojích vítězí Káňata, zdatně jim konkurují Hřebíci a Pavouci. Družiny soutěží v člověkomíře, boji o nejmladšího, přinášení čísel a dostizích. Pak hrajeme velkou hru Blokáda. Nad piráty pod vedením Veverky těsně vyhrává obchodní loďstvo.

Čas pokročil. Autobus s vlčaty a některými nováčky se musí vydat na cestu do Prahy. Loučíme se nástupem a pokřiky, podáváme si ruce a vyrážíme ? vlčata k autobusu, velký oddíl na Plešivec. Nejvyšší horou Brd je sice Tok (865 m), ale Plešivec (654 m) je určitě populárnější. Už několikrát jsme tu s oddílem byli, jak si někteří zasloužilí členové pamatují.

Brzy jsme na skalní plošině pod vrcholem. Na Plešivci bydlí vládce Brd, brdský Krakonoš Fabián. Má tu svou zahrádku s léčivými bylinami a v zimě zapaluje na vrcholu obrovskou vatru, k níž se přicházejí ohřívat lesní zvířata. Rozhlížíme se z vrcholu do údolí na Jince. Jedné části skal bývalého lomu se říká Čertova kazatelna. Prý na tomto místě čaroval čert a město stojící pod horou proměnil ve skály a suť. Na Plešivci stálo před třemi tisíci lety velké hradiště. Přístupová cesta byla právě ta, po níž jsme na vrchol přišli i my. Ještě před sto padesáti lety tu lidé nacházeli různé bronzové předměty z dávných dob. Nosili je místním kovářům a ti je zpracovávali jako přísadu do železa.

Při cestě na Plešivec jsme narazili na pomníček. Příbramský skaut Jan Čáka píše ve své knížce Toulání po Brdech, jak vypátral člověka, který mu vyprávěl tento příběh: ?Bylo to koncem dubna 1945, byl jsem na kole v Jincích a asi kolem desáté dopoledne jsem se vracel. Do Klínku jsem vedl kolo. Nahoře jsem se chystal znovu naskočit, ale z levé strany se rozhrnulo houští a z něj vyběhl muž v kožené bundě, se samopalem v ruce. Hned jsem si domyslel, že je to partyzán. Ale v ten okamžik slyším někoho křičet. Byli to ozbrojení Němci, kteří vyskočili z lesa z pravé strany silnice. Něco na mne křičeli a ukazovali, abych si lehl na zem. Položil jsem kolo a svalil se do škarpy. Hned nato začali Němci přese mne střílet na partyzána. Ještě jsem zahlédl, jak skočil za metr dřeva, a víc už jsem ho nespatřil. Ještě chvíli rachotily dávky ze samopalů. Pak šli Němci ke mně a já musel jít s nimi prohledávat les. Byli to dva důstojníci a šest vojáků. Z lesa pojednou vyběhl muž v uniformě Sovětské armády a chtěl přeběhnout cestu. Ale vběhl přímo pod hlavně připravených důstojníků. Podle mého názoru to byl sovětský zajatec, který utekl z vlaku, co byl zastaven den předtím poškozením mostu přes Litavku. Partyzán v kožené bundě ho pravděpodobně odváděl ke svým a tam u Klínku je zaskočili Němci.?

Je šest hodin večer, za chvíli zapadne slunce. Nejvyšší čas se utábořit. Stavíme stany a plachty, večeříme. Hrajeme ještě pár her a díváme se z vyhlídky na úžasný západ slunce. Čtu dvě kapitoly z knížky Tom Kečup a pes Vorčestr od Mikiho Ryvoly. To už je půl deváté a tma jako v pytli, i když svítí úplněk. V noci to slušně fičí. Vstáváme po osmé ráno a je citelná zima. Snídáme, balíme, sestupujeme po stejné cestě z vrcholu a pokračujeme po červené značce. Na jednom z rozcestí hrajeme na bizoní šlachu, pak scházíme z kopců do Běštína. Dost dlouho se ve vesnici snažíme najít někoho, kdo by nám dal pitnou vodu. Teprve na potřetí jsme úspěšní, je sucho a lidi mají prázdné studny. Pokračujeme přes louky a lesem do Hostomic na vlak. Elektrické ohradníky před Hostomicemi umožnily skupince pod vedením Lachtana a Bejka provést řadu zajímavých pokusů.