Takové počasí v říjnu jsem snad ještě nezažil. Už od pondělka bylo hnusně, ve středu (14. října !!!) v Praze sněžilo (v Jablonci a Liberci napadly sněhu takové hromady, že z toho byla kalamita), ve čtvrtek to nevypadalo o moc líp a v pátek taky ne. Přesto se třicet Krhútů včetně několika nováčků z oddílu i z vlčat (nováčky zvlášť chválím) nenechalo odradit a podpořeni devíti členy Gingka vyrazili jako loni do Sadské. Vezměte si příklad z prvňáka Denise, který nejen že se nebál vyrazit na výpravu, ale jel na kole. Není špatné počasí, je jen špatně vybavený skaut! Naštěstí sobotní ráno slibovalo přece jenom zlepšení. Chvílemi jsme skrz mraky zahlédli i modrou oblohu, teploty malinko vzrostly a hlavně nesněžilo ani nepršelo! Začínáme u klubovny, nakládáme kola na vlek a sebe do autobusu, po cestě bereme Gingko a v jedenáct jsme na obvyklém místě v Sadské u jezera. Rozdělujeme se na party. Pěší skupina s Honzinou, Honzou na skákacích botách, Veverkou, Čonkinem a Koučem hraje hry (zvětrávače skal, Angličany a Skoty, brouky), zkouší si Honzovy skákací boty, obchází po krátké trase jezero a jde se podívat na slavnou dunu u Pístů. Sirka s Jéžou velí cyklistické A skupině, já s Nánou si beru cyklistickou B skupinu. Další cykloskupinu tvoří Gingko pod vedením Tigera. Vzhůru do sedel. Áčko míří na Lysou nad Labem a Milovice, aby prozkoumali bývalý milovický vojenský prostor, Béčko si dává malou okružní trasu také směrem na Lysou podle Labe do Semic a pak zpátky přes Kersko. Cesty jsou plné bláta a louží, šusťáky nejsou rozhodně nadbytečnou součástí výbavy, ještě že se v autobuse budeme moci převléknout do čistých a suchých věcí, které jsme si tam přes den schovali. Od kousků bláta jsme za chvíli všichni kropenatí a kdo nemá zadní blatník, má na zádech pěkný pruh. Také kola poněkud ztrácejí lesk. Někoho ale bláto a projíždění loužemi evidentně baví. Zvláštní je, že potkáváme i pár cizích cyklistů. Nejsme tedy jediní, kteří nevyměkli. Béčkaři ujeli v dobrém tempu něco přes dvacet kilometrů. Áčkaři podle svých tachometrů najeli třicet devět kilometrů. Měli to ovšem malinko pestřejší než my. Bohouš totiž za Milovicemi píchnul. Duše byla beznadějně prázdná a opravovat by bylo zpozdilé. Jéža tedy půjčuje Bohoušovi svoje kolo a vydává se pěšky ve stopách své skupiny vedené Sirkou. Máme autobus, takže na zpáteční cestu se nakládáme postupně. Nejdřív Béčko a pěšáci v Sadské, pak zabahněné Gingko ve Velence. Po průjezdu polní cestou se jim přestala díky blátu úplně otáčet kola a vypadají ještě mnohem hůř než krhútské béčko. Při obhlídce jejich kol i oblečení dostávají někteří Krhúti záchvat smíchu. Áčko čeká kousek před Lysou. Podle dohody na nás mávají, abychom je neminuli. My zase máváme na ně, ale nakonec i zastavujeme a bereme je na palubu. Jéža s píchlým Bohoušovým kolem čeká v Milovicích na nádraží. Tady je pěkný zmatek, protože opravují koleje a autobus musí trochu manévrovat, než najdeme místo k zastavení. K nádraží se každopádně zajet nedá, a tak je Jéža povolán telefonem. Po chvíli se vynoří odněkud z hlouby staveniště. Ta zajížďka do Milovic nás zdržela, posíláme všem rodičům SMS, že dorazíme se zpožděním. V autobuse ještě rozdáváme diplomky za bodování v září a dohadujeme pár organizačních záležitostí.