Na podvečerním Hlavním nádraží nasedáme do motoráku směr Mělník. Kromě nás tu není mnoho lidí, dá se říct, že máme jeden vagón pro sebe. Ostatně je nás 27, takže někteří cestující se asi raději přesunuli u vědomí naší velké přesily do klidnějších ostatních vagónů. Tuto výpravu má na starost Jéža, Medvěd a Křeček. Program je připraven jako soutěž mezi družinami. Křeček proto hned ve vlaku rozdává soubor otázeček k zodpovězení. Vlčata, která byla na tuto výpravu pozvána jako na nepovinnou akci, dorazila v počtu pěti lidí. Posilují na soutěže Hřebíky a Lišáky.
Kolem půl deváté jsme ve Mšenu. Sněhu je tu ještě víc než v Praze. Na nádraží pokřiky zahajujeme výpravu a hned vyrážíme k sokolovně. Je to jen pár minut cesty, sokolovna stojí přímo na náměstí. Rozbalujeme, taháme žíněnky na ležení. Dorazila paní, která nám bude dělat instruktorku na umělé stěně. Asi dvanáct lidí jde lézt. Umělá stěna je velice pěkná, jen asi dva roky po otevření. Veverka jako zkušený lezec natahuje nové dráhy.
V kuchyňce dole pod jevištěm vaříme večeři a společný čaj. Po večeři Medvěd s Jéžou vysvětlují podrobněji program výpravy a vyhodnocují soutěž z vlaku. Já rozdávám lednové bodování. Vyhrál Křeček, druhý je Jacob, třetí Mabe. Čtu také pořadí v mezidružinových soutěžích a pořadí v bodování jednotlivců od září. Vede Mabe s 322 body, druhý je Křeček s 311 body, třetí King-kong s 309 body. Pak ještě hrajeme pár her, na faráře a kostelníka, krátké maso a jdeme spát.
Vstáváme asi v půl deváté. Na rozcvičku není kam vyběhnout, takže ji dáváme v tělocvičně. Jéža buduje kotrmelcovou dráhu z žíněnek.. Snídáme, po desáté hodině vycházíme. Za městem je plno sněhu. Na první vhodné louce hrajeme eskymáckou honičku. Jéža řídí stavbu sněhového hradu. Konzistence sněhu je ideální na válení obrovských koulí. Sníh se lepí tak dobře, že už po několika otočeních jeden člověk sám s koulí nehne. Při stavbě slouží Rybkova berle. Hrad je rozlehlý, hradby mají cimbuří a je tu i brána. Tohle vyzkoušíme při výpravách jen málokdy. Následuje několik bitev o hrad až do jeho zdemolování.
Cesty jsou docela slušně zaváté, takže jdeme dost pomalu. Vybíráme proto nejkratší variantu trasy, a to Pokličky. Schody na Pokličkách zasypané sněhem jsou dobrou atrakcí pro sjezdy. Rybkovu jízdu povzbuzují všichni mohutným skandováním. Scházíme dolů. Odstartováváme výběh na letošní krhútskou horu. Vrchol Pokliček dobyl Veverka a pojmenoval Hrnec K2, druhý byl Máťa, třetí Křižák, pak Křeček.
Na oběd zastavujeme na tábořišti pod Pokličkami. Je tu velká střecha, takže jíme v suchu. Tedy pokud máme co ? vtipy na naši rodinu, která si nechala pytel s jídlem na podlaze sokolovny, jen prší. Čonkin a Jéža nevynechají jedinou možnost upozornit na kousek sušenky, který někomu spadl na zem a je tím pádem volný. Hrdě odmítáme. Máme přece půlku suchého chleba. Následují další mezidružinové souboje: co nejrychleji se dotknout určeného objektu a boj o svah a o pytel bonbonů. Vydáváme se na zpáteční cestu údolím Močidla se závěrečným výstupem na pláně před Mšenem. Asi v půl páté jsme zpátky v sokolovně.
Okamžitě nastává velké sušení věcí. Obsazujeme radiátory ve všech místnostech sokolovny. Vaříme společný horký čaj a pak večeři. Následují hry v tělocvičně: vybíjená, mezidružinové štafety a velmi úspěšná veslovací hra s mohutnými výkřiky Hřebíci, Lišáci, Káňata. Zájemci hrají opět krátké maso, ze tmy se ozývá Křižákovo volání: ?Scoobydu, Scoobydu!? Zalézáme do spacáků, čtu tři krátké povídky Otakara Batličky, kterému byla věnovaná letošní hra po Praze.
Ráno vstáváme asi v devět. Snídaně, vyhodnocení mezidružinových soubojů: vyhrála Káňata, druzí Lišáci, třetí Hřebíci. Balíme, jdeme na nádraží. Ve čtvrt na tři jsme v Praze.