Kdypak jsme na vodu vyjížděli z Hlavního nádraží pantografem? Na Sázavu ale nelze jinak. 20.20 z Hlaváku, přestup v Čerčanech a nekonečná cesta Posázavským pacifikem. Ze dvou vagónků motoráčku jeden vyhradili jen pro nás, je nás taky třicet tři (včetně šesti lidí z Ginkga) a k tomu hromada barelů, tak nás tu pěkně zavřeli, aby se nestalo, že by někdo cizí nastoupil nebo někdo od nás vystoupil. Venku je úplná tma, občas někde půl hodiny stojíme, občas někdo nepovolaný zatroubí, najednou je vidět osvětlený Český Šternberk a budeme vystupovat.

Zastávka Kácov-zastávka je velmi spoře osvětlena.a je tu docela zima. Tkanička s Honzinou jdou zjistit, které ze zdejších dvou tábořišť se hodí lépe na přespání. Asi po deseti minutách je rozhodnuto. Rychle se přesouváme na tábořiště ležící jen kousek od trati. Stavíme plachty, stany a širáky (na malém prkenném pódiu). Stromů na plachty tu moc není, ještě že se dá použít dětská prolejzačka. Ráno vstáváme do mlhy a zimy. Je osm hodin, snídáme a balíme. Lodě mají přivézt na tradiční devátou. Náhle spatřuji na cestě ke kempu zástup povědomých postav. Je to Máček nesoucí velký barel s čajem, Tornádo a děti. Přijeli neohlášeni a v pravou chvíli, přesně v Máčkově stylu. Horký čaj k snídani všem bodnul. Pískám nástup, rozdělujeme posádky.

Lodě jsou tady. Skládáme je z auta, fasujeme vesty, dobalujeme a nakládáme barely a loďáky. Ještě foto s logem ČSOB, dostali jsme totiž od nich grant na činnost. Mlha se rychle zvedá a modré nebe slibuje krásný teplý den. Vyplouváme. Řeka plyne celkem poklidně, občas jez, všechno se dá jet a mile překvapují dobře udělané šlajsny. Jen Čonkin hned na prvním jezu testuje vodotěsnost barelů. Koupel posádce jeho lodi opravdu nezávidím, sluníčko hřeje, ale voda zas tak horká zatím není. Přistáváme, aby se mohli převléknout do suchého.

Jedině ve Šternberku je jez trochu obtížnější, ve šlajsně je dost vysoký schod a tak skáčeme v singlu bez věcí. Pod tímto jezem obědváme. Je půl druhé a jsme v půli cesty. Krásný zářijový den, podzimní nebe, žloutnoucí stromy, skály. Prohazujeme posádky, aby si Mabe, King-kong a Lev vyzkoušeli jízdu vzadu. Jde jim to dobře. Jacob jede jako zadák zkušeně už od rána. Před šestou jsme na místě, na tábořišti v Samopších. Je to dost rozsáhlý areál, chvíli se dohadujeme s paní správcovou, kde se máme vylodit a kde postavit stany. Musíme vypádlovat asi sto metrů nazpátek proti proudu, pak přistáváme, vykládáme, stavíme. Na posledním kilometru jsme se radili, jestli nenabrat po cestě dřevo, tábořiště neznáme a kdoví, jak to tam bude. Z porady vykrystalizovaly dvě možné varianty:

A/ nabereme do všech lodí dřeva, že se budou skoro potápět

V tom případě s vypětím posledních sil doplujeme na přetížených lodích do kempu a zde bezprostředně po vylodění narazíme na ohromné hromady dříví určeného ke spálení. Navíc nás majitel kempu bude celý večer přemlouvat, ať hlavně hodně pálíme, protože prořezávali stromy a potřebují s tou hromadou větví do zimy zatočit. Čili zbytečně zašpiníme lodě, zbytečně budeme tahat dříví do lodí, zbytečně budeme dříví vykládat a nosit.

B/ na dřevo se vykašleme s tím, že v kempu určitě něco najdeme, protože na mapě je všude kolem kempu zelená barva, skály, které jsou všude kolem řeky, v kempu jako zázrakem zmizí, a když bude nejhůř, přeplujeme s prázdnými loděmi pro dřevo na druhý břeh nebo dojdeme kousek pěšky do lesa

V tom případě se na zbývajícím půlkilometru na naprosto neškodném kameni pět lodí otočí a další dvě se otočí při záchranných pracích. Tím pádem doplujeme do kempu za úplné tmy, následně zjistíme, že široko daleko neleží ani větvička a všude kolem kempu jsou buďto skály, které nelze slézt nebo ohrazené zahrady chat. Budeme dvě hodiny sbírat větvičku k větvičce v třešňovce dva kilometry od tábořiště (jako ve Spolí) nebo ve strmém kopci nad silnicí, kde si někdo po tmě natluče nebo vyvrkne kotník (jako v Radošově).

Nakonec na můj popud vzaly dřevo po cestě jen některé lodě a jak jsme očekávali, na tábořišti ho byla výše zmíněná hromada (včetně přemlouvání, ať jen hodně pálíme).

Sobotní noc je o dost teplejší, večer sedíme u ohně, vaříme, opékáme buřty a salámy, sušíme věci. Probíráme staré i nové příhody a události, unavenější z nás postupně odcházejí spát. Na neděli zbývá jen šest kilometrů, a tak ráno nespěcháme. Půlka lodí je na vodě, když se znenadání objevují Šákulova maminka, táta a sestra. Přijeli se na nás podívat a podle mých pátečních povšechných informací nás vypátrali přesto, že v Samopších je tábořišť několik. Fotografují a sledují nás až k nejbližšímu jezu.

Trasa opět pohodová, s vodou se loučíme hezkou šlajsnou v Sázavě, kde to háčky pěkně zkoupalo. Vytahujeme lodě, nosíme přes celý kemp do ohrady. Máme ještě chvilku času, tak testujeme obrovskou skákací matraci. Na vlak je to kousek přes město napravo kolem fabriky do podchodu, jak pravil jeden domorodec. Podchod není nezajímavý. Je totiž až dost dlouhý na to, že v něm nefunguje světlo. Občas s barelem na rameni o někoho potmě zakopávám, občas se mi někdo připlete pod nohy, občas držím za ucho cizí barel.

Na stanici čekáme asi půl hodinky na vlak, v Čerčanech je naštěstí přestup na tomtéž nástupišti a dokonce přijíždí City Elefant?