Po dvou letech, kdy jsme na kolovkách projížděli roviny kolem Sadské, Nymburka a Poděbrad, jsme se letos vrátili na Brdy, na osvědčený hřeben od Dobříše směrem ke Skalce. Pěšáky v počtu třinácti osob vykládáme po cestě v Mníšku. Půjdou přes Skalku na Babku a pak do sedla pod Skalkou, kde se odpoledne setkáme.

S cyklisty pokračuje autobus do sedla nad Dobříší. Vykládáme na červené značce na hřebeni, ušetřili jsme si tím pádem hlavní stoupák. Rozdělujeme se do tří týmů podle výkonnosti. Nejsilnější A tým má dvanáct lidí a vede ho Ajax s Tkaničkou. B tým má deset lidí pod vedením Jéži, Kouče a Nány. Já s Honzou vedeme šestičlenný C tým nejmenších s nejmenšími koly. Odjezd na trasu po půl jedenácté, sraz domluven na půl pátou. Počasí přijatelné, pod mrakem, ale bez deště.

Osudy A týmu popisuje v následujících řádcích jeden z jeho šéfů Tkanička:

?Do A týmu pod vedením Ajaxe a Tkaničky se přihlásilo kromě těch, od kterých se to čekalo (Křeček, Rybka), i několik překvapivých tváří, jako například vlče Judy nebo nováček Křupka. Hned na začátku jsme se dohodli, že nepojedeme podle mapy, jen si určíme směr a toho se budeme držet.

Vyšlapali jsme kopec od parkoviště nahoru na hřeben Brd a po něm dále až k vojenskému objektu. Zde cesta skončila a protože všichni chtěli jet pořádným terénem, odbočili jsme na lesní cestu, která mířila z kopce dolů. Asi po půl kilometru se cesta změnila v pěšinu a po několika sta metrech se cesta ztratila úplně a my jeli lesem přes kořeny, bažiny, klacky a kameny. Trasa to byla opravdu náročná, o čemž svědčí několik menších pádů. Naštěstí všichni tento sjezd přečkali ve zdraví a tak jsme se dostali až do obce Drahlovice. Odtud jsme jeli podél lesa a když se cesta stočila nahoru do kopce, nezbylo nám nic jiného, než se po ní vydat. Tím jsme započali asi hodinové stoupání zpět na hřeben. Nejlépe se s tímto převýšením vypořádali Křižák s Máťou, kteří z kola ani jednou neslezli a kopec vyšlapali. Na rozcestí značek Na Soudném jsme se pozdravili s B týmem, který tudy také projížděl a rozhodli jsme se, že na cestu k místu setkání s ostatními je ještě brzy, tak že si dáme ještě jeden okruh. To už začalo pršet, takže někteří nasadili pláštěnky a vydali jsme se na cestu. Červená značka nás zavedla opět k vojenskému prostoru, kde nám nezbylo nic jiného než opustit cestu a znovu prostor objet, tentokrát z druhé strany. Ale než trasa pro kola to byla taková stezka pro kamzíky, takže jsme kola museli občas tlačit a v podání některých se jednalo spíše o pěší turistiku než o cyklovýlet. Nakonec nás cesta zavedla zpět na rozcestí Na Soudném, odkud jsme se vydali směr Skalka, kde již měl čekat autobus. Asi po 2 km jsme ale vytáhli mapu, jelikož se nám cesta moc nezdála a jaké bylo naše překvapení, že podle mapy máme jet po žluté značce. My jeli po červené. Vrátili jsme se tedy na rozcestí, kde jsme zjistili, že zde žádná žlutá nevede a že místo ní je další červená. Nevím, jakou má logiku překreslit všechny značky v lese na červeno, ale budiž. Po krátké diskuzi nad mapou jsme došli k závěru, že již před tím jsme jeli správně a vydali se opět na cestu. Přes Kytínskou louku (místo, kde se každoročně koná skautské setkání /Zimní přechod Brd/) jsme dorazili k autobusu, kde již čekaly ostatní skupiny. Všichni byli unavení, špinaví od bláta, mokří od deště, potlučení od větších či menších pádů, ale každý byl hrdý na to, že zvládl celou trasu v elitním A týmu.?

A tým ujel drsným lesním terénem asi 35 kilometrů.

B tým zvolil mírně kratší, ale také hodnotnou trasu. Přes hájovnu Knížecí studánky a Chouzavou vyrazili směrem na Kytín. V Kytíně měl Jéža dost podstatnou poruchu. Rozpadlo se mu ložisko v zadním kole. Oprava nemožná, jízda nemožná. Vedení týmu tedy zbylo na Kouče a Nánu a Jéža pokračoval pěšky na Skalku. Délka trasy činila zhruba 30 kilometrů

Trasu C týmu Honza zachytil přes GPS. Zde je souhrn hlavních parametrů a odkaz na mapu a výškový profil trasy:
Total Distance: 21,06 km (13,1 mi)
Total Time: 4.03.35
Moving Time: 1.54.14
Average Speed: 5,19 km/h (3,2 mi/h)
Average Moving Speed: 11,06 km/h (6,9 mi/h)
Max Speed: 36,90 km/h (22,9 mi/h)
Min Elevation: 540 m (1772 ft)
Max Elevation: 694 m (2276 ft)
Elevation Gain: 864 m (2833 ft)
Max Grade: 8 %
Min Grade: -12 %
Recorded: so 10 16 10.50.12 GMT+02.00 2010
Activity type: jízda na kole
I think you might be interested in this map: http://maps.google.com/maps/ms?msa=0amsid=206228680967769877665.000492c2a065885f1ee83

Jeli jsme takřka po přímce a musím říci, že s výkonem C týmu jsem byl opravdu spokojen. Na svých malých kolech zvládli 21 kilometrů. Na Skalce jsme ještě stihli vybrat jednu kešku a prohlédnout si kdysi poddolovaný kostel. Dodnes je na stavbě vidět prasklina, podle níž se kostel rozpadl na dvě části. Jedna z nich poklesla o pěkných pár centimetrů, což je na první pohled vidět na zlomu římsy u okna. Leckdo z kluků nejen z C týmu, ale i z pěšáků se tomu podivoval. Kostel poddolování vydržel, nezřítil se a začátkem devadesátých let konečně prošel důkladnou opravou. Na Skalce jsme také znenadání potkali opěšalého Jéžu. O jeho nehodě jsem byl již informován telefonicky, ale teď nám vypravoval podrobnosti.

Pěší skupina zahrála po cestě nepřítele, vystoupala na Skalku a odtud pokračovala dál do lesů. Na Babce rozdělávala ohně a zahrála vlajkovou s družinovými vlajkami. Podél potoka přes trampský kemp se pak pěšáci propracovali na sraz k autobusu.

Asi od půl čtvrté se pomalu rozpršelo. B tým, A tým i pěšáci dorazili k autobusu v pláštěnkách a sucho a teplo v autobuse jim přišlo docela vhod. Někteří se v autobuse převlékli, od rána tu měli schované batůžky s rezervním oblečením. Zvlášť A tým byl solidně od bláta, bylo vidět, že si opravdu vychutnávali terény. A ostatně, co jiného by měl člověk v pořádném oddíle zažít než drsné akce, z nichž se vrací s obličejem od bláta, zabahněnými botami a s roztrhanou nohavicí jako Máťa. Jsme přece oddíl chlapů, a ti musí být drsní, musí něco zvládnout a vydržet.

V posledním zářijovém čísle časopisu Respekt (číslo 39) mě zaujalo následujících pár řádků: ??v jedné ze škol v hamburské městské části Winterhude každý školní rok začíná takzvanou výzvou. Tři týdny studenti jezdí na kole, pracují na farmě nebo pěšky přecházejí Alpy. Přitom platí: žádné hotely, žádné sprchy, žádný McDonald?s. Nocleh zajistí stany či stodoly. Jídlo se připravuje na ohni nebo vařiči. Pro rozmazlené děti z bohatých hamburských rodin něco takového představuje tvrdou zkoušku. A proto jsou během přecházení Alp záchvaty zoufalství a slzy na denním pořádku. A přesto se studenti každý rok znovu o toto dobrodružství derou. Poskytuje jim možnost, aby poznali sami sebe v neobvyklých situacích, aby pocítili vlastní hranice.? Nemáte pocit, že právě o tohle jde ve správném skautském oddíle?