Tak tedy 23. krhútská hora opravdu na horách, s lyžemi, snowboardy a boby. Staří Krhúti jezdí díky Lucce a jejímu skautskému středisku do zdejší chaty už několik let, letos nový je nápad přijet s celým oddílem. Organizace se ujali Sirka s Luckou, za což jim patří poděkování.

Podobně jako loni akce vlastně pro někoho začala už o týden dřív přechodem části Krkonoš a Jizerek na běžkách se stany. Pětičlenná skupina (Sirka a jeho kamarád Michal, Petr, Nána a Honza) hodnotila díky mrazu a mlze, ve které nebylo vidět málem na krok, přechod jako kvalitní. Končí v neděli na chatě, postupně se objevují další kamarádi Lucky, Sirky a Krhútů, Máček s rodinou, Honzina. V jednu chvíli je tu i pětadvacet lidí.

Velký oddíl a zájemci z vlčat přijíždějí v sobotu ráno objednaným autobusem, jinak by to vzhledem k počtu lidí, lyží, snowboardů, bobů a batohů ani nešlo, v autobuse nás je 33, zadní pětka sedadel kompletně zarovnaná věcmi. Příjezd oddílu na konci týdne je výhodný například v tom, že chata je díky intenzivnímu několikadennímu topení příjemně vyhřátá. Z Prahy jsme vyjížděli po osmé hodině, teď je půl jedenácté, takže rychle vykládáme autobus, moc se nezdržujeme a vyrážíme ven. Sjezdařské družstvo pod vedením Tkaničky bere nádobíčko, rovnou v chatě nazouvají přezkáče. Sjezdovka Černá říčka je pár minut odtud. Pěší družstvo s boby a saněmi postupuje do lesa nahoru nad chatu. Rozdělujeme mužstvo do čtyř čtyřčlenných týmů a rozjíždíme soutěže: jízdu terénem s boby, jízdu spřežení hlubokým sněhem a běh sněhem. Je nádherné počasí. Modré nebe, teplota něco málo pod nulou, takže krásně sypký sníh netaje. Svačíme, postupujeme kousek po cestě, na vrcholu kopce soutěžíme v člověkomíře a na neporušené sněhové pláni vytváříme z našich těl číslo našeho oddílu 76. Kousek dál objevujeme ideální místo pro boj o svah. Opět popojdeme a ve sněhové pláni vyšlapáváme herní plán pro Člověče, nezlob se. V terénní verzi hry se ovšem hráči sami stávají figurkami a role kostky je převrácená: kolik ti padne, tolik okruhů musíš na herním plánu odběhat, aby ses dostal do domečku. Padne-li za těchto podmínek člověku 6 + 5, neraduje se zdaleka tolik jako u pokojové verze hry. Naopak se nechá vyhodit (tj. předběhnout jiným hráčem) a vůbec se kvůli tomu nezlobí. Zato když někomu padne jednička, je štěstím bez sebe a případné vyhození ho zamrzí.

Pokračujeme kousek zpátky a pak nahoru do kopců, abychom se dostali poblíž sjezdovce, kde jezdí naši lyžaři. Během týdne dost sněžilo a pokud si chceme na bobech opravdu zajezdit, je třeba hledat místo, které je udupané nebo urolbované. Na jakési vedlejší nevyužívané větvi sjezdovky jsou podmínky ideální. Jsme tu úplně sami, svah je solidní a navíc se skokánkem. Leckterý bob dostal na skokánku zabrat. Šutr ten svůj v neděli odložil rovnou do kontejneru na plast. Na závěr ježdění soutěží týmy ve slalomové jízdě a asi v pět jsme v chatě.

Ubytováváme se, rozbalujeme, užíváme si tepla a horkého čaje. Sirka s Luckou se o nás vzorně starají. Starší rozvěšují všem bundy a oteplovačky v chodbě, aby do rána uschly. Chata je využita opravdu do posledního místečka. Secvičujeme známou píseň Spirituál kvintetu Hahou, bílou plání se sborovou recitací: K snídani je kousek mrože. Cože? Mrože! Bóže! K obědu dvě suchý tresky. To je hezký! Třesky plesky. Ale k večeři nic není. To je pěkný nadělení. My však večeři dostaneme a tím pádem sníst psí spřežení nemusíme.

Večeře, kterou pro nás uvařili Lucka, Sirka a jejich kamarádi, má dokonce dva chody: polévku a hlavní jídlo, párek s bramborovou kaší, na které si dali zvlášť záležet. Byla totiž ze škrábaných brambor, nikoliv z prášku. Po večeři hrajeme v jídelně mezidružinovou soutěž v plnění losovaných úkolů, pro které si členové družin běhají na schody do prvního patra, potom koště, na faráře a kostelníka a mafii alias městečko Palermo. Vyhodnocuji také celodenní soutěž týmů. Na prvním místě je Šákulův tým s výraznou převahou 23 bodů, za ním Máťův tým s 15 body, pak společně s 13 body Ondrův a Lvův tým.

Jdeme spát, ještě ve spacácích zpíváme s Honzininou kytarou a čteme krátkou povídku Otakara Batličky. Ajax, Tkanička a Nána odcházejí ven na sníh do záhrabu. Vyspali se prý výborně, bylo zhruba mínus sedmnáct.

Ráno vstáváme asi v půl osmé. Snídáme křupky s mlékem a chleba s marmeládou, balíme a vyklízíme chatu. Je tu docela plno, takže to chce přesnou organizaci, nicméně jde to rychle a dobře. Na několik etap stále nabízíme různé zapomenuté věci, k nimž se jejich majitelé tvrdošíjně odmítají přihlásit. Přesouváme se k autobusu a nakládáme. Necháváme se vyvézt na parkoviště pod Štěpánku, která bude letošní krhútskou horou. Dobudeme ji, pan řidič si mezitím dojde na oběd, Sirka s Honzinou dokončí úklid chaty a dorazí za námi.

I dnes je nádherně, navíc teď kolem poledne teplo málem na trička. Stoupáme k úpatí Štěpánky, start, běh nahoru. Horu dobyl Šákul a dal jí jméno Šákulovka. Fotografování, následují oblíbené hry důvěry: běh uličkou, běh slepého proti řadě. Vracíme se zpátky. Tkanička připomněl starou tradici Zvířetic, jízdu po umydlené cestě z kopce na igelitce. Zaujal kolemjdoucí. Škoda že máme všichni dohromady jen dvě tašky! Další cesta dolů se mění v kontinuální souboj všech proti všem. Na stranách prohrnuté cesty jsou obrovské kusy sněhu, které se krásně dají házet po ostatních. A hotovo. Jsme zpátky na parkovišti, nasedáme, vyrážíme na Prahu.