Richard E. Byrd strávil v roce 1934 během polární zimy od konce března do poloviny srpna celkem čtyři a půl měsíce sám na Předsunuté základně. S mateřskou základnou Malá Amerika ho spojovala pouze radiostanice. Mnohokrát se dostal do krizových situací, nejtěžší okamžiky zažil poté, když se otrávil kysličníkem uhelnatým, unikajícím ze špatně utěsněné komínové roury kamen. Přežil a mnoho se o sobě dozvěděl. Jeho příběh z knihy Sám a sám nás provázel letošním Pochodem drsných mužů.

Cituji ze zmíněné knihy: ?Jen málo lidí se v životě dostane do situací, které jim odčerpají veškeré rezervy, které v sobě mají. Člověk má hluboko v sobě uloženou sílu, kterou nikdy nepoužije. Dokážu uvolnit ty fyzické možnosti, které v sobě ještě musím mít? Předpokládejme, že ano. To by ale ještě mnoho neznamenalo. Je jasné, že hmotných zdrojů mi už mnoho nezbývá. Proto musím hledat jiné zdroje, z nichž bych obnovil své zásoby energie.?

Každý chlap by si měl občas sáhnout na dno svých sil, aby se dozvěděl, co v něm vězí, aby si pěstoval pevnou vůli, sebekázeň, aby dokázal ovládnout své útrapy a bolest, protože, jak píše R.E. Byrd: ??mužova bolest má zůstat utajena.? To je důvod, proč jednou za rok vyrážíme s oddílem na Pochod drsných mužů.

Na výpravu vyjíždíme společně s vlčaty, ta však budou mít svůj vlastní program. V pátek večer se ubytováváme na základně táborských skautů Lužnická plovárna, jeden z domků obydlel velký oddíl, jeden vlčata. Na úvod pochodu čteme Sirkův článek z letošního přechodu Jizerek na běžkách, vlčata jdou spát a velký oddíl zasvěcuji do příběhu Richarda Byrda. I oddíl pak zalézá do spacáků, starší už tuší, že Ajax pro ně má na brzké ráno nebo chcete-li pozdní noc první úsek trasy.

Trasa 1 vede kolečkem přes Sezimovo Ústí, Planou nad Lužnicí a Kozí hrádek, nejzábavnější byl asi úsek, ve kterém překračovala stavbu nové silnice. Tam se totiž Veverka celkem slušně propadl do bahna. Před osmou ráno dorazil Ajax se svou skupinou (Radek, Bejk, Křeček, Veverka, Mabe, King-kong, Ondra, Jacob) zpět na základnu.

Oddíl i vlčata po rozcvičce snídají, Ajaxova skupina se připojuje a dává také krátký odpočinek. Po deváté velký oddíl vyráží na úsek číslo dva. Jdeme podle Lužnice směrem na Příběnice, při zastávkách hrajeme hry a čteme některé úseky ze zmíněné Byrdovy knihy, potkáváme první vodáky a okukujeme řeku, kterou pojedeme koncem května. Pod Příběnicemi opouštíme tok Lužnice a obloukem přes Dražičky a Hnojnou Lhotu se vracíme kolem šesté do klubovny. Velký lom se nám stal málem osudným, ale ztracenou značku jsme nakonec objevili.

Vlčata měla svou celodenní trasu. Celou výpravu je provázela soutěž, v níž sbírala lístečky s lilií, znakem skautů. Každý plnil úkoly sám nebo v týmu. První čekaly v areálu zdraví u Sezimova Ústí. Netradiční dětské hřiště zaujalo vlčata na delší dobu. Na druhém břehu Lužnice u malého potůčku vlčata budovala přehrady, ve Vlčí rokli u potoka rozdělala oheň a opekla buřty. Pak už byl nejvyšší čas vrátit se přes Tábor na základnu. Tam je čekalo ještě několik her, pak večeře, mikádo, pexeso, piškvorky a čtení Pohádek pro vlčata.

Velký oddíl pokračuje po večeři a odpočinku v osm hodin dál. Ajax před odchodem nabízí všem, kteří ještě nebyli s oddílem na táboře, možnost vzdát a zůstat na základně s vlčaty. Je to klíčový okamžik ? únava se projevuje, spacák a vidina odpočinku láká. Kdo se zvedne a řekne, že jde dál? Nejdříve to vypadá, že dost nováčků zůstane. Najednou se ale cosi zlomilo. ?Já jdu taky,? slyším od někoho. A vzápětí: ?To je přece blbý, abych tu ležel ve spacáku, když skoro všichni jdou.? Nakonec zůstávají s vlčaty na základně všeho všudy dva lidé. Nezlobím se na ně, své jsme už přes den ušli a sám si pamatuji chvíle, kdy i moje únava byla veliká.

Tak opět na trase, třetí úsek. Vládne výborná nálada. Asi to zná každý, kdo podobnou akci někdy prožil. Bylo to váhaní, zda jít nebo nejít, ale teď už je rozhodnuto a každý, kdo vyrazil, je v duchu rád, že se dokázal odhodlat. Ajax nás vede k místnímu areálu zdraví a navrhuje neobvyklé psycho: rozdělit se na dvě skupiny a nachodit tady sedm koleček. Skupiny chodí proti sobě, takže se na okruhu vždy potkáváme a navzájem se povzbuzujeme. Po sedmi kolečkách nabízí Ajax opět možnost vzdát, ale nikdo ji nevyužívá, a tak nasazuje ještě symbolických šest koleček (pro neznalé: sedm a šest čili sedmdesát šest je číslo našeho oddílu). Poslední kolečka už nejdeme s takovou vervou, ale makáme, chceme Ajaxův úkol zlomit. Musíme to dokázat, a dokážeme to všichni! Podporujeme se navzájem, nikdo nesmí zůstávat pozadu, kdo nemůže, toho někdo chytí za ruku. Jsme oddíl, tým, táhneme za jeden provaz, nikoho nenecháme padnout. Závěrečné foto, radost, zmákli jsme to. Když se sečtou naše výkony, došli jsme minimálně z Prahy do Brna.

Po návratu na základnu a opětném odpočinku Ajax vyzývá na poslední čtvrtý úsek. Vyráží Ajax, Radek, Veverka a Křeček. Nejlepší nakonec: schodiště se 142 schody, sedmkrát nahoru a pak ještě šestkrát nahoru (opět sedmdesát šest), celkem zaokrouhleně 1800 schodů.

Závěr? Bylo to dobré. Takhle má vypadat oddíl, takhle má vypadat parta kluků, kteří něco chtějí dokázat. Takovéhle akce formují chlapy.

Pozdrav od Ajaxe přepisuji z jeho e-mailu, který mi poslal po výpravě: ?Rád bych klukům řekl, že mají můj obdiv za to, jak se zkusili překonat a sami se odhodlali vyrazit na večerní trasu. Pro mě byl ten nejsilnější moment ve chvíli, když se při rozhodování začali skoro všichni hlásit a nikdo nechtěl zůstat, lehnout si do svýho teplýho spacáku a hned usnout v pohodlí klubovny..?.