Úsek Lužnice z Tábora do Bechyně už jsme nejeli dost dlouho, nevím ani, kolik současných členů oddílu zažilo zdejší legendární příhodu: ?Když to sjel i Milan?? a vidělo na vlastní oči, jak Kouč s Heidy narazili v plné rychlosti do nepřehlédnutelné osamělé klády uprostřed toku. Dříve jsme začínali asi o tři kilometry výš proti proudu na tábořišti u Sezimova Ústí pod jezem Soukeník, tentokrát jsme trasu malinko obměnili. Vyjíždět z Tábora je rozhodně příhodnější, nemusíme přesedat na osobák zastavující v Sezimáči, nemusíme v noci přenášet barely přes hlavní silnici na Veselí a Budějovice, nemusíme je pak táhnout dobré dva kiláky na tábořiště k řece.

Letos začínáme na základně táborských skautů Lužnická plovárna, která nás hostila už na letošním Pochodu drsných mužů. Při Pochodu jsme si ostatně po souši prošli část úseku, který teď pojedeme.

Páteční počasí je proměnlivé, během dne přechází několik vln deště ne sice nějak vytrvalého, ale prší. Drží nás nad vodou celkem příznivá předpověď na sobotu, kdy má už být rozumně. Jede nás neskutečný počet 52 lidí, čili 26 lodí, je s námi totiž 9 lidí z Ginkga, kromě Kapslíka ještě tři zástupci Hydry, dále Štaflík, Ondřej s Káčou a náš kamarád z oddílu Stopaři Dingo se svým synkem Hugem.

Cesta z Prahy by probíhala naprosto nudně až stereotypně nebýt výluky začínající v Benešově. Řidiči přistavených autobusů příliš nespolupracují i přes naši snahu se s nimi nějak rozumně dohodnout (chceme, aby nám vyhradili jeden z autobusů, při našem počtu by to bylo logické). Ale nakonec jedeme, a to je hlavní. Opět přestup na vlak a za 15 minut jízdy jsme v Táboře. Teď zrovna tady prší, takže nástup dáváme na schodech v podchodu pod nádražím a hned vyrážíme přes město na základnu. Pršet přestalo, ale na louce na základně je pěkně mokro. Spíme proto ve dvou klubovnách, je to pohodlné i tím, že nemusíme potmě rozbalovat stany a ráno je balit mokré.

Vstáváme v osm hodin. V půl osmé se mraky roztrhaly, přestalo mrholit a je únosně. Balíme, Honzina vaří pro zájemce hrnec teplého čaje, snídáme. Volá řidič, který veze lodě. Už je v Táboře, ale nemůže se k nám dostat. Stojí s autem někde na kraji srázu nad Lužnici na hranici mezi Táborem a Sezimovým Ústím a z výšky si prohlíží hladinu Lužnice. Telefonicky ho naviguji a když se mi ohlašuje opět z Tábora, kde stojí prý pod jakýmsi mostem na kraji sportovního areálu, naštěstí se mi rozsvítí, kde to přesně je a běžím mu naproti. Po chvíli vjíždíme do vrat základny. Auto je díky našemu počtu lodí pěkně vysoké, takže pod stromy na příjezdové ulici má řidič co dělat.

Skládáme lodě, fasujeme vesty a pádla a postupně se naloďujeme. Po vedrech minulého týdne je voda krásně teplá. Vyplouváme směrem k prvnímu táborskému jezu. Čtvrteční a páteční déšť má i svoji dobrou stránku. Vody v řece za uplynulé dva dny přibylo zhruba o 30 ? 40 cm, což velmi vítáme, protože v minulém týdnu bylo vody dost málo. Teď se dostává hladina na rozumnou úroveň, takže všechny jezy jsou sjízdné, nepřenášeli jsme ani jeden. Je ovšem také pravda, že na plastových lodích si toho může člověk dovolit poměrně hodně včetně různých skoků, klouzání a podobně. Nejzajímavější v první části dne je sjezd jednoho z jezů schodovitou šlajsničkou neboli rybím přechodem. Nejdřív jsme ji museli trochu pročistit, po jarní vyšší vodě byla ucpaná větvemi a lecčíms jiným, ale pak to jelo jak po másle. Efektní Ajaxovy fotky jsou právě odtud.

Kupodivu to občas nějaká loď otočí, ani já jsem nebyl výjimkou. Přitom až na jeden nečekaně divoký jez nic moc zrádného. Někdy ovšem stačí kámen, trošku se vyklonit a je to. Jak už jsem psal, voda je velmi teplá, takže se ani nepřevlékám. Teplotu vody testovali i Kapslík, Lachtan, Ondřej a některé lodě z Ginkga. Obědváme kousek před Příběnicemi, po obědě chvíli prší, ale pak déšť (který byl v jednu chvíli docela vydatný) přestává a od tohoto okamžiku se postupně vyjasňuje až k večerní modré obloze. Na jednom z jezů pobavila nejmenovaná posádka Ginkga. Jez úspěšně sjeli, nepřevrhli se, ale nabrali tolik, že loď začala pomaličku, elegantně, rozvážně a neomylně klesat ke dnu. Každým záběrem se zadák potopil o pár centimetrů, a tak nejprve mu tekla voda přes bort, pak měl záď celou pod vodou, pak měl i sedačku pod vodou, pak byl po pás ve vodě a loď stále jela kupředu, zadák i háček stále pádlovali a zadák už byl ve vodě po ramena a my jsme kotvili u druhého břehu a řvali smíchy?

Poslední kilometry? Svítí sluníčko, je příjemně teplo. Na klidném úseku spojujeme lodě do voru a zájemci zkoušejí svou šikovnost a odvahu. Přeskakují po přídích nebo zádích lodí ze špičky na špičku, až přeběhnou celý vor. Veverka nás při své výšce a hmotnosti docela rozhoupal. Podjíždíme známý řetězový most ve Stádleci, projíždíme Dobronicemi (právě tady se koupali Kapslík a Ondřej) a jsme na tábořišti Říhovky. Louka je naštěstí čerstvě posekaná, jedinou nevýhodou je úzké přístaviště a vysoký břeh, takže vylodění trvá dost dlouho. Zato dřeva jsou v těsné blízkosti tábořiště hromady. Skládáme lodě, stavíme stany a plachty, rozděláváme dva ohně. Sušíme, vaříme, jdeme pro pitnou vodu. Někdo kecá u ohně, někdo jde spát.

Ranní úsek je jen něco kolem dvou kilometrů do Bechyně pod známý most ?Duha?. Sestavujeme nově posádky tak, aby si funkci zadáka vyzkoušelo co nejvíc lidí, kteří jeli v sobotu na háčku. Po nalodění chvilku trénujeme na místě a pak vyrážíme. Řada dnešních nových zadáků vypadá velmi schopně. Od rána modro a plné slunce. Vylodění v Bechyni, čistíme lodě, převlékáme se, vzhůru do kopce na nádraží. Na zpáteční cestě jsme dokonce ukecali při výluce jeden autobus jen pro nás.

Závěrem pochvala za výbornou morálku všem účastníkům akce. Takhle si představuju pořádný oddíl. Za sobotu jsme ujeli celkem třicet kilometrů.