Záznam o putování oddílové rady sepsal šéf této akce Tkanička:

Je pátek 10. června 2011, jedenáct hodin večer a my vystupujeme v Milevsku na nádraží. Je to zřejmě poslední vlak, který sem dnes přijíždí a podle toho to zde také vypadá. Jen co se všichni rozutečou po okolí, na nádraží se zhasne, zamkne a paní výpravčí může jít domů. Ještě než se tak stane, rozdávám účastníkům pochodu nafukovací balónky, které si kluci popisují hesly pro přežití v divoké přírodě. Tyto balónky se na několik následujících hodin stávají jakýmisi členy týmů, o které se musí starat a nesmí je za žádných okolností opustit.

Trasa pro dnešní noc je dopředu naplánovaná a je třeba se jí držet. Jako první se vedení ujímá Veverka a po menším bloudění kolem nádraží nás vede mimo město. Po 30ti minutách si bere mapu do ruky King-Kong a pod jeho taktovkou chodíme místním lesoparkem sem a tam. V té době již někteří nafukují třetí balónek (za pátek a sobotu jsme jich spotřebovali asi 60). Další části trasy, která nás zavedla zpět na okraj Milevska, velí Křeček. Procházíme potemnělým sídlištěm, a pak již nadobro opouštíme město. Asi v jednu ráno zastavujeme v lese na malou svačinu a první zúčtování. Každý na trase sbírá trestné body, které představují čtverečky čokolády. Pro začátek všichni odevzdají na společnou hromadu 2 kousky a podle pořadí hry z vlaku se o ní dělíme.

Pak už ale na řadu přichází buzola a prvním, kdo nás vede podle azimutu, je Ondra. I když v instruktážním mejlu před výpravou bylo napsáno, aby si všichni práci s mapou a buzolou zopakovali, není mezi námi skoro nikdo, kdo by dokázal azimut správně zaměřit. No co, holt se víc nachodíme a pro příště se to již všichni doučí. Prodíráme se lesem, místy je terén skoro neprůchodný. My se ale nevzdáváme a míříme stále dál za svým cílem. Postupně se ve vedení střídají Ondra, Ferda a Jacob. Po nekonečné cestě lesem se dostáváme na silnici a snažíme se na mapě zjistit, kde jsme. Bohužel nás cesta zavedla trochu jinam než měla a nejsme schopni se zorientovat, takže se poprvé lokalizujeme pomocí GPS. Určujeme naši polohu a vzhledem k pokročilému času se rozhodujeme, že dál půjdeme již po cestách. Jacob a po něm Mrkev nás navigují na místo, které jsme zvolili pro dnešní noc na přespání. Nachází se na kopci Lomy nedaleko kóty 518. Přímo k vrcholu se nedostaneme, protože je obehnán plotem. Jdeme tedy o kousek dál a tam stavíme z celt rovery a jdeme spát. Je něco po čtvrt na pět, ptáci začínají zpívat a vychází slunce. Je nejvyšší čas zalézt do spacáku a nabrat sílu na další část pochodu.

Vstáváme před jedenáctou, společně posnídáme na prosluněné mýtině, zabalíme věci a lehce po půl dvanácté vyrážíme na další cestu. Mapu má v ruce Mabe a neomylně nás vede pryč z lesa. Jaké je naše překvapení, když po 20ti minutách cesty přicházíme do vesnice, kde jsme rozhodně být neměli. Nedá se nic dělat, vracíme se skoro zpět do výchozího bodu a pokračujeme dál. To už ale směr určuje Veverka, který načal další kolo. Je modrá obloha, svítí sluníčko, ale naštěstí není moc horko. Ideální počasí na chození. Obědváme v Podboří, kde zároveň doplňujeme vodu. Přes Skrýchov, Nové Dvory a Olší docházíme na kraj lesa, ze kterého to máme na naší louku již jen pár kilometrů. Mezi tím se obloha zatáhla a začíná pršet. Nasazujeme pláštěnky a jdeme dál. Opět kros lesem, tentokrát bez buzoly. Prostě někde vyjdeme a zjistíme, kde jsme. Přicházíme na okraj lesa a ouha. Všude kolem nás pole s mokrým obilím. Jdeme tedy po okraji lesa a doufáme, že pole někde skončí a dostaneme se konečně do vytouženého cíle. Využíváme úzkého pruhu louky a přicházíme k silnici vedoucí z Padařova do Drhovic. Kolem hromady hnoje se dostáváme k železniční trati a tam už víme, že za chvíli jsme ?doma?. Procházíme lesem a zhruba o půl šesté vcházíme do Krhútského teritoria. Právě včas, začíná pečení kuřat …

Za oba dny jsme dohromady ušli asi 33 km (mapa s vyznačenou trasou je ve fotogalerii), což je vzhledem k počasí, náročnému terénu a těžkým batohům celkem slušný výkon. Díky všem, co se zúčastnili, a i když byla noc, šli jsme špatně, chtělo se vám spát, pršelo a podobně, nikdo to nevzdal a dorazili jsme až na konec naší společné cesty.