Tentokrát vyrazil společně velký oddíl s vlčaty. Akce, které se zúčastnilo 40 Krhútů, měla vlastně tři sekce. V pátek večer vyjíždí společně velký oddíl a odvážnější a starší vlčata. Mladší členové oddílu společně s vlčaty pod vedením Milana, Nány a Čonkina směřují na naši louku do Meziříčí. Elita oddílu pod vedením Tkaničky, Lachtana a Bejka pokračuje vlakem až do Milevska, kde začíná Tkaničkou připravený puťáček alias noční kros podle azimutu. Sraz s nimi máme v sobotu odpoledne na naší louce. Třetí skupina nejmladších vlčat jede až v sobotu ráno s Honzinou a jejich cílem je rovněž naše louka.
Páteční cesta ve vlaku probíhá ve večerním poklidu. Tkanička rozdává malou týmovou soutěž ? hádanky. Výluka, kterou máme nacvičenou z vody, stále trvá, takže v Benešově přestupujeme do autobusu. Tentokrát organizace ze strany dráhy funguje bez chyby, takže máme jeden autobus jen pro sebe. Vysype nás v Sudoměřicích, opět na čtvrt hodiny do vlaku a je tu Tábor. Půlhodinku čekáme v hale na přípoj. Rozdávám bodování za květen, suneme se na nástupiště a vzhůru od Meziříčí. Ještě ve vlaku Tkanička vyhodnocuje soutěž s hádankami, takže od této chvíle všichni bezpečně vědí, že nejrychlejším malířem není fotograf, ale zrcadlo.
Ve vlaku jsme prakticky sami. V Meziříčí máváme elitě a vydáváme se na cestu na louku. Je příjemná teplá noc. Na louce stavíme stany a plachty, vlčata spí v boudě, týpko jim postavíme zítra.
Ráno vstáváme kolem osmé, i když někteří byli vzhůru již dříve. Snídáme. Nána se skupinkou osmi lidí vyráží do krámu do Meziříčí, kde máme objednáno 14 kuřat, 10 chlebů, grilovací koření a alobal. S ostatními zatím nosím dřevo. Skupina z krámu dorazila. Hluboko zmražená kuřata dáváme na plachtu na sluníčko rozmrzat. Hrajeme červená, bílá, vysoko nízko (nejvíc skóruje Dominik), středověk a třináctku. Ve volných chvilkách se někteří baví rubáním kopřiv. Ještě jednou vyrážíme na dřevo, přece jenom na kuřata ho bude třeba dost. Je poledne. Sluníčko celkem slušně praží, stavíme hráze a brodíme se v potoce. Přichází malá vlčata s Honzinou.
Dáváme se do stavby týpka, kam se všechna vlčata nastěhovávají. Pak hrajeme všichni velkou a oblíbenou hru na urkany. To už se zatáhlo a přichází první malý deštík. Je po čtvrté hodině, rozdělujeme se na tříčlenné skupiny, abychom se pustili do přípravy kuřat. Jako by to tušili, objevuje se právě v tomto klíčovém okamžiku Tkaničkova skupina. Vyprávějí nám své příhody z nočního bloudění a hlavně pětikilometrového nočního krosu na jeden z místních kopců podle azimutu systémem cesta necesta, křoví nekřoví. Také popisují Tkaničkův čokoládový bodovací systém. Šli spát k ránu, spali do půl jedenácté, pak vyrazili opět na cestu a teď jsou zde.
Honzina provádí instruktáž, jak připravit kuře na pečení. Kuřata rozbalujeme, kořeníme, obalujeme kopřivami, napichujeme na klacek a balíme do alobalu. Tkanička navrhuje systém úsporného umístění kuřat nad oheň, aniž by si každá skupina musela dělat vidlice. Systém se jednoznačně osvědčil. Teď zbývá jen čekat a topit. Topení obstará Čonkin, my jdeme hrát liščí ocásky a blokádu. Ti, kteří mají materiál na indiánský oblek, vyrábějí si pod vedením Honziny košile systémem bez šití. Pršet naštěstí přestalo.
Kuřata jsou pečena, dáváme se do jídla. Kuře na tři osoby je optimální konfigurace, ostatně vždycky se najdou ochotní pomocníčci, když někde zbývá. Krájíme a rozdáváme chleby, hodujeme. Kosti odhazujeme do ohně. Kuřata se povedla.
Honzina střídavě s Tkaničkou hrají u ohně na kytaru, kdo chce, zpívá nebo poslouchá, unavení jdou spát. Kolem jedenácté zalézají poslední, trošku poprchává.
Po páté ráno přišel nečekaně velký šplouch, od té doby prší až do devíti, pak přestává a kolem poledne, když už nás to ale moc netrápí, neboť jsme ve vlaku, nastupuje opět modro. Vstáváme tedy kolem osmé do mokra. Honzina balí v týpku s vlčaty a pomáhá jim odstraňovat následky deště. Rozděláváme velký oheň, načerpáváme u něj teplo a opékáme chleby zbylé ze včerejška. Sbalené batohy schováváme do boudy. Déšť přestal, jen tráva na louce je zatraceně mokrá, ale naštěstí je teplo. Tkaničkova skupina bourá a uklízí týpko. Hrajeme hry. Kontrolujeme, jak je kdo zabalený a rozdáváme různé zapomenuté věci, je definitivně po dešti, balíme mokré pláštěnky a bundy, sušit se budou doma, teď je zbytečné to řešit. Tkanička dává pár pohybových her na rozloučenou a vzhůru na vlak.
Opět do Sudoměřic, odtud autobus (zase jen pro nás), přestup v Benešově a za chvíli jsme v Praze. Velké nadšení zavládlo ve vinohradském tunelu, ve vagonu totiž nerozsvítili a to se stává málokdy.