Ve skoro čistě mužském krhútském prostředí pěstujeme svérázný a drsný humor. Na vodě bývá tradičně spousta starých členů a ti se krhútskými vtipy častují navzájem velmi nestřídmě, takže pokud chcete krhútský humor vychutnat naplno, vzhůru na vodu. Zásada číslo jedna: Měj se neustále na pozoru. Zásada číslo dvě: Počítej se vším. Někomu se z ničeho nic ocitne ve stanu slušný balvan, někomu je v noci vhozena do stanu místní toulavá kočka, někdo ráno zjistí, že jeho barel visí zatraceně vysoko na stromě.
Nejdokonalejší vtip nám připravila řeka sama, takže celou plavbu jsme mohli chápat jako krhútský vtip na druhou. Za dva dny jsme urazili úctyhodných 43 kilometrů, z toho 36 kilometrů na lodi a 7 kilometrů pěšky s lodí, kterou jsme za sebou vlekli jako kachničku na provázku. Vodní stav byl na Pilaři prý 128 cm (minimum pro splutí 120 cm), ovšem, jak poznamenal Tkanička, asi byla omylem uvedena šířka řeky. Pokud se jednalo o hloubku, jednička na začátku zůstala zapomenutá z lepších časů.
Hned v pátek večer v Suchdole nad Lužnicí jsme byli zasaženi neodbytnou předtuchou, že něco není, jak má být. Řeka nás svou šířkou hodně zarazila. Vypadalo to, že se na druhý břeh dostaneme suchou nohou. Utěšovali jsme se navzájem, že je tma a že ráno moudřejší večera, ale moc dobře jsme věděli, co uvidíme ráno. A to jsme taky ráno uviděli. První meandry naštěstí nebyly tragické, jelo to slušně až na slavný jez Pilař, kde dáváme svačinu. Majdalena, na Rozvodí velká relaxace s vodní bitvou Tkaničky se Soptíkem a pak všech proti Tkaničkovi. Bigglese zahrabáváme do písku. Je po pauzičce, nalodit a na křižovatce vpravo na Novou řeku. Starou řekou však přece jen něco odtéká a nás čeká první kolo brodění. Naše kachničky na provázku zatraceně drhnou a kromě toho občas nečekaná prohlubeň přidá prémiovou koupel. Po dvou třech kilometrech vody přece jenom přibylo, pádlujeme nebo se aspoň odrážíme pádlem ode dna. Jde to, ale dře to.
Most, vlevo pomníček Emy Destinové, a už přece musí být ta zatracená Mláka. Většina lodí umdlévá, jen já s Honzinou a Čonkin se Cyranem se odhodlaně prodíráme dopředu v naději, že za dalším zákrutem už to konečně bude. Volej, nekonečnej volej, nad vodou nás opět drží jen krhútský humor. ?Jo, teď jsem se rozpomněl, tady za tím stromem teď bude taková chata, pak po kiláku na levým břehu statek, no a od toho statku už je to jen pět kiláků k tý ceduli, jak je na ní napsáno: Občerstvení na Mláce sedm kilometrů. Ne, lidí na břehu se nebudeme ptát, jak je to daleko, oni by se stejně báli nám říct pravdu. Minule, jak jsme spali kousek před Mlákou, tak jsme přece tady tudy po levým břehu šli pro vodu, no jasně, tady v tom baráku nám ji přece dávali nějaký lidi a říkali, ještě že jsme doma, to víte kluci, jinak byste museli do kempu na Mláku, a to je odsuď ještě osm kilometrů.?
Nakonec jsme to zmákli v celkem rozumném a předpokládaném čase. Ještě musíme z protějšího břehu navozit dřevo. Po starém krhútském zvyku jsme ho přivezli asi třikrát víc, než jsme dokázali za večer spálit. No co, můžeme tomu říkat dobrý skutek pro budoucí vodáky.
Stavíme přístřešky a stany, sušíme, vaříme, pečeme, Karatista si opekl notný kus slaniny, kterou slupnul prakticky bez chleba, nevím, jestli bych tuhle scénku zmáknul. Unavenější jdou brzy spát, ostatní kecají u ohně.
Ráno další príma číslo. Musíme se dostat přes velmi zanedbaný jez. Tkanička, Jéža, Lachtan, Radek a ostatní starší konstruují efektivní metodu přehození lodí, pro vybrané včetně posádky. Samozřejmě je spousta příležitostí někomu zajistit pořádné ošplouchnutí. Jsme pod jezem, vyplouváme, ale zatraceně, něco tu chybí! Já s Honzinou vyjíždíme mezi posledními a nevěříme. V korytě vidíme kráčející zástup lidí táhnoucích své lodě. Nikdo nejede, všichni jdou řekou! Cyrano dokonce na jednom úseku ponechává loď na starost Čonkinovi a pokračuje lesem. Je to pohodlnější. Tady byly vždycky peřeje. V týhle zatáčce jsme se vždycky otáčeli, protože to tu strašně táhlo do vrbiček, tuhle větev (která je teď dva metry nad hladinou) jsme vždycky museli podplout. Prakticky až na soutok s Nežárkou se situace nemění.
Zato za soutokem jsme příjemně překvapeni. Oproti očekávání to celkem slušně teče, musíme ale dost makat, jezem a vlečením jsme ztratili spoustu času. Od Nežárky jsou na pravém břehu patníky s kilometry, pečlivě sledujeme, jak jsme daleko a průběžně počítáme rychlost. Dělá to zhruba 4 kilometry za hodinu, je to na knop. Závod na posledním kilometru, málem jsme s Honzinou vyhráli a spoustě lodí jsme to natřeli. Na Metelu jsme za pět minut jedna, odvoz lodí je objednán na 13.00. Pan Berka z půjčovny už nás vyhlíží. Rychle vykládáme a nosíme lodě, je to pěkný kus, protože až k jezu se nedá s vlekem zajet.
Vidím, že kousek od aut s vleky (máme 21 lodí, což se na jeden vlek nevejde) už stojí autobus. Jdu k němu a zdvořile se ptám pana řidiče, jestli přijel pro skautíky. Řidič je však evidentně v ráži a hovor nabírá jiné obrátky. Právě se mu totiž při couvání podařilo rozmlátit o kámen přední dveře, z čehož rozhodně nejásá. Příjezd autobusu a lodí se nepodařilo správně sladit, takže se musíme rychle nasoukat do autobusu, protože blokuje na úzké silničce odjezd lodím. Z klidného oběda na Metelu tedy sešlo a přesouváme ho do parčíku na nádraží ve Veselí. Jíme, čekáme na vlak, rozdáváme výpravové lístky, kecáme. Přijíždí vlak, vzhůru do Prahy.