Na tuto výpravu jsme se rozdělili. Vlčata vyrazila do Meziříčí, spát budou v týpí nebo ve srubu alias boudě, velký oddíl jede pod stany na putování po Kokořínsku. Počasí v týdnu před výpravou není nic moc, zvlášť ve středu a ve čtvrtek dost prší a je i zima (na schůzce jsme dokonce už topili), naštěstí na víkend se to lepší, v pátek odpoledne sice ještě poprchává, ale předpověď je dobrá, tak se neděsíme. Vašek s Honzinou a Sirkou jedou na louku už v pátek dopoledne, aby postavili týpko za světla, zatopili a všechno připravili. Vašek staví týpko včetně linningu, takže o pohodlí je postaráno v nejvyšší míře. Taky většina vlčat chce spát v týpku a ne v boudě. Kuriozita na okraj – Vašek musel s autem hodinu čekat, než v Meziříčí doasfaltovali silnici, aby mohl projet na louku.
Vlčata vezeme vlakem v pátek večer já s Honzou. Na Hlavním nádraží je dost velký zmatek, nějaké výluky a zpoždění, čekáme, až nahodí na tabuli číslo nástupiště a jsme už dost nervózní, vlak má jet za pět minut a nástupiště pořád nic. Nakonec to klaplo, máme dvě kupé na místenky a vyjíždíme směr Tábor. V Táboře obvyklý přestup, z Meziříčí pěšky v drobném dešti, ubydlet se v boudě nebo v týpí a spát.
Velký oddíl podniká skautskou klasiku ? putovní výpravu Kokořínským dolem. Vlakem do Kaniny (respektive výlukovým autobusem a předtím ještě chaos půlhodinového zpoždění), první noc v dešti (na rozdíl od Táborska tady v pátek v noci pršelo) na legendárním tábořišti Trojka, kde je velká střecha a pak dvoudenní putování směr Bezděz a Doksy, zpestřené sobotním ranním čekáním na Ferdu na Pokličkách, Ferdovi totiž ujel v pátek vlak a stíhá oddíl sobotním prvním ranním z Prahy. V sobotu večer vaření po družinách na ohni ? to se mi líbí a tak to má být, abych citoval z poslední knížky Marka Orka Váchy:
V kempech zavládly vařiče. Nikdo už neumí rozdělat oheň a vůbec je s ohněm víc práce než jen škrtnout zapalovačem. Taky oheň pořád kouří a člověk je od toho cítit. Přiznávám, že nikdy mě nic takového nenapadlo. Asi je. Určitě je. Vlastně musí být. Uznávám, že čaj uvařený nad ohněm občas mívá charakteristickou vůni spáleného dřeva a my tedy nejspíš taky. Jenže právě proto si vaříme čaj nad ohněm a ne na vařiči. Protože pro mě, pro nás, je to vůně všech vůní, vůně hor, která nám nedává spát, vůně svobody a chvil, kdy jsme pod sebou měli výhled do údolí a na horizontu před sebou další hory. Jednou jsem byl v lese se skupinou přátel a při odpočinku jsem rozdělal ohýnek a uvařil čaj. Přítel vytáhl z batohu termosku a říká: ?Nikdy bych nevařil na ohni, když si mohu vzít termosku.? Odpověděl jsem: ?Nikdy bych si nevzal termosku, když si můžu rozdělat oheň.?
Sobotní program vlčat se skládá z týmových her, občas je prokládáme hrami na jednotlivce. Hrajeme přebíhání s papírovými míčky, terénní pexeso, běháme okruhy Le Mans, v lese hrajeme blokádu. V poledne vaříme společný oběd ? kuře na paprice, už za tmy hrajeme ještě červená bílá vysoko nízko a honičku s vyprávěním příběhu o tom, jak Karkulka měla červenou čepičku, vlk bílé zuby a tak dále a tak dále. Zkoušíme ještě honičku se svíčkami, která jde díky bezvětří výborně. Pak se stahujeme ke krytému ohništi a následuje mafie alias Městečko Palermo, kdo jsem a nakonec kytara a písničky.
V neděli sebou musíme trochu hodit, je potřeba si sbalit, zbourat a složit týpko včetně linningu, uložit týpiovky a vyrazit na vlak. Po cestě trháme jablka. Díky výluce se vezeme do Tábora autobusem, kromě dvou lidí jsme v něm sami.