Letošní Ploučnici jsem si trošku zpestřil. Odjížděl jsem totiž v pátek rovnou z maturitního večírku, přece jenom jako třídní jsem se tam chtěl aspoň na chvíli zastavit. Takže na večírek s loďákem a vestou a ve 20.50 autobusem do České Lípy v naději, že tady chytím přípoj do Novin pod Ralskem, tedy k Průrvě, kde táboří Krhúti. Přípoj jsem nechytil o 8 minut. Člověk by řekl, že ten řidič mohl počkat. Ale stalo se. Je 22.30 a já stojím uprostřed prázdného autobusového nádraží a uvažuju, co dál ? rozbalit spacák, vyspat se a jet prvním ranním autobusem někdy v 5.30? Najednou mi padne do oka inzerát s telefonním číslem na místní taxi ? no, co se dá dělat, bude to drahé, ale jít 20 kilometrů, to je skoro na celou noc, pak rovnou nasednout do lodi a ujet dalších třicet, dalo by se to, ale je to trochu extrém.

Na tábořišti vládne dobrá nálada, pár lidí sedí u ohně, ostatní pomalu usínají. Všichni jsou potěšeni, že předpověděná bouřka se nedostavila, optimisté jdou na širák. Zalézám do Tarpu a usínám. Je krásná, klidná, teplá noc ? asi do půl druhé. Pak to začne. Je to jízda a trvá zatraceně dlouho. My máme Tarp naštěstí na dobrém místě, nepodtékáme ani neprotékáme shora, takže nevěnuji dešti nijakou zvláštní pozornost, vlastně jen s potěšením konstatuji, že jsem v suchu a zase usínám. Vše důležité, co se odehrálo, se dozvídám až ráno. To už je ale zase slunečno a na usušení spacáků je k dispozici celý sobotní večer.

Vyplouváme. Jde to hladce, žádná zdržení, žádná otočení, za chvíli jsme v Mimoni, kde dáváme první větší pauzu. Za Mimoní vplouváme do meandrů, které ani letos nezklamaly. Čekají nás tunely ve vrbičkách, občas přelézání stromů a tak dále. Na řece jsme skoro sami, což je příjemné, minulý týden na Sázavě to byl vlastně nepřetržitý konvoj lodí. Další pauzu s obědem dáváme na tábořišti Boreček, kde také nabíráme pitnou vodu na večer. Pak opět meandry a vrbičky až na tábořiště líbeznických skautů, kde budeme spát stejně jako minule. Čas máme opravdu výborný, protože na tábořišti jsme kousek po třetí hodině. Je pravda, že lodě nám ráno přivezli už v osm hodin a ne v obvyklých devět. Stavíme stany a Trapy, včerejší zážitek už žádný širákista nechce opakovat, navíc chvílemi hřmí a obzor je zatažený. Pak následuje Vaškova etapa. Týmy musí nejprve rozluštit šifrovaný nápis na kartičkách, které přenášejí přes řeku, pak se brodí proti proudu a nakonec vyplouvá celý tým na jedné lodi na poslední část etapy. Po cestě proti proudu i po proudu plní týmy úkoly s využitím KPZ, nakonec se vracejí na lodi proti proudu do tábořiště s mírnými handicapy (např. jeden člen týmu je oslepen).

Etapa byla fyzicky docela náročná, přidala se i únava ze dne a u některých i z nočních manévrů proti dešti, proto všichni rádi sedí či leží. Obavy z opakování včerejší bouřky se ukázaly naštěstí liché. Družiny vaří večeři ? je tu rizoto a také bramboráky. Vašek s Radkem hrají na kytary, pomalu se rozcházíme spát.

V neděli zahajujeme rozcvičkou (ta byla ostatně i v sobotu). Vstávali jsme až v devět hodin, což myslím všichni uvítali, teď snídáme a balíme, v deset se naloďujeme a opět do meandrů a později i do vrbiček. Kousek před Brennou podplouvám kmen a cítím, jak mě nějaká větvička lehce škrábla po hlavě. Sahám si zkusmo na to místo a hle, dlaň je plná krve. Tak to bude asi trochu větší škrábnutí. Přistávám, snažím se za pomoci háčka najít lékárničku a nějak si hlavu zavázat. Po chvíli připlouvá Honzina a přebírá mé ošetření. Není to nic dramatického, jen teče hodně krve, jak už to na hlavě bývá. Hippokratova čepice v praxi, přes to ještě pro jistotu utažený turban z trička a jedeme dál. Za Brennou už vrbičky končí, posledních pět kilometrů, v půl druhé jsme na místě. Čistíme a nakládáme lodě, převlékáme se, jdeme na nádraží, což je asi 2 kilometry. V lesíku u nádraží obědváme, vyhodnocujeme etapu a bodování, vyplácíme herní peníze.

Už v pátek vykolejil ve vinohradském tunelu vlak, od průvodčího se dozvídáme, že páteční výluky stále trvají a náš vlak končí místo na Hlavním nádraží ve Vysočanech. Tkanička rozesílá z vlaku všem rodičům SMS o změně návratu. Vše klaplo, mladší jsou očekávání ve Vysočanech, starší dostávají lakonický vzkaz: ?Bereme na vědomí, dostaň se domů, jak umíš, máš pusu, tak se zeptej.?

Pro mě končí výprava v motolské nemocnici, je to na jeden steh a tetanovku.