Devátý  ročník Srazů oddílů připravují Sportíci. Po čtrnácti dnech jsme opět na tábořišti v Liškách u Bechyně. Přijelo hrubým odhadem 150 lidí – pořádající Sportíci, Mopíci, Tuláci, Poutníci, Stopa, Ginkgo, Koníci a my. Vlaky do Tábora už jezdí normálně, z Tábora na Lišky  jedeme objednaným autobusem, vláček se dvěma vagónky by všechny nepobral, nás  Krhútů je pětačtyřicet.

Sportíci vybrali jako téma srazu Takešiho hrad, ladíme tedy vše do japonského stylu. Na sobotním ranním nástupu vyvěšujeme tradičně srazovou vlajkou, sraz zahajuje sám hrabě  Takeši  se dvěma asistentkami v japonských oděvech. Organizátoři  sestavují soutěžní týmy, v každém jsou zastoupeny všechny oddíly. Díky tomu jsou týmy výkonnostně vyrovnané a také ve smíšených týmech se mohou seznámit lidé, kteří  by se jinak nepotkali.

Dopoledne probíhají soutěže na stanovištích na tábořišti, odpoledne následuje výběh týmů do okolí. V půl osmé večer zapalujeme srazový oheň. Scénkami se po české večeři (nebo vlastně maďarské – měli jsme guláš) vracíme do Japonska. My jsme si vybrali bohyni Wakahiru-Me,Úsvit slunce, která tká oděvy pro všechny ostatní bohy. Ve scénce jsme využili vkusné diskooblečky. Finále scény všichni očekávali s napětím a my jsme nezklamali.  Nejkrásnější obleček bohyni vytrhli neznámí zloději, před pronásledujícími policisty přeskočili přes zeď a tak bylo potřeba udělat kozu, mééé…..

Oheň končí gilwellským kruhem kolem desáté, ale nejvytrvalejší zůstávají hrát a zpívat dlouho přes půlnoc. Mezi písničkami se probírají příhody z táborů a výprav.

Nedělní závěrečný nástup organizátoři určili už na půl devátou. Loučí se s námi opět hrabě Takeši v brnění, asistentky předávají odměny, snímáme srazovou vlajku, štafetový kolík v pořádání srazů přebírá Stopa. Těšíme se na desátý ročník.

Zbývá spousta času, přesto rychle balíme, abychom stihli zúčastnit se  masoher, které si nechceme za žádnou cenu nechat ujít – frmol v restauraci nebo-li dveře, vyvolávání čísel, demonstraci, želvičky.

Obědváme a jdeme přes most na místo, kam by měl přijet autobus.13:50, autobus se stále neobjevuje. Volám, zjišťuji, že přijede na druhou stranu mostu. Most je ale úzký, autobus přes něj nepřejede a vrata na základnu jsou už zamčená. Nebude kde se otočit.

Takže jdeme naproti po silnici až do místa, kde ze silnice odbočuje lesní cesta. Tady čekáme, abychom autobus stopli. Pokud by sjel dolů z kopce k základně, musel by couvat zatáčkami zpátky. Klaplo to. Naloďujeme se.  Vzhůru do Tábora a pak vlakem do Prahy.